Kouř marihuany

Jaroslav Seifert

Kouř marihuany

Uklánět se na rampě

a klesnout až do pokleku,

jak to na scéně dělávají Francouzi,

ne, to by nebylo pro mě.

Sotva jsem však napsal

pár šťastných veršů o lásce,

hledal jsem očima oči žen,

rukama jejich ruce

a ústy jejich překvapené rty.

Bůhví že v této zemi

milují ženy verše.

Snad proto před vzdechy básníků

netisknou dlaněmi tak křečovitě

svá prsa.

Když jsem byl ještě mlád

a učil se dvořit ženám,

ach, ty má domýšlivosti,

bývalas tenkrát okázalejší

než paví chvost,

který je modrý, růžový a zlatý

jako planeta Renoirova.

Přelhávaje tak sám sebe,

šťastně jsem se dostal až na konec,

až k zoufalství,

kterému se říká moudrost.

Nevím proč.

V té chvíli mi však někdo za hlavou

šeptal do ucha:

Jako kouř marihuany

jsou verše básníků.

A jestliže její lehký kouř

otevře dveře neznámých krajin,

odkud nám s úsměvem běží vstříc

rozkošné chvíle štěstí

a drží se za ruce

s chvílemi šťastné rozkoše,

proč by to nedovedly i verše?

Stačí jen jediná píseň,

aby lidem zatajil se dech

a aby dívky, až ji zaslechnou,

daly se do pláče.

Jak rád bych to uměl!

Zvláště dnes,

kdy už jsem stár a přešlapuji

a slova mi skřípou v zubech.

Kdybych však se zaposlouchal do ticha

a donutil své pero,

co myslíte, že byste zaslechli?

Leda tu píseň,

kterou s podříznutým hrdlem

zpíval Jan Jakub Ryba,

když mu břitva vypadla z ruky

a ještě stál opřen o borovici

sám a sám

v lese u Rožmitálu.