Vesmír mi buší kladivem na truhlu

Dědovy švestky a služtičky

Devátá hodina ranní
byla v zahradě modrá
jako vždy v létech úrodných na švestky.

Malé, nezralé plůdky,
podobné dívčímu pohlaví pálenky:
taková byla dědova představa
sladkosti v záměrech přírody.

Vázal ke kůlům plaňky
a rozsochy jejich korun
byly jak rozkroky hospodských služtiček.

Snad se ho dotkla zběsilost
v tlukotu slavičích hodin;
a snad se ho dotkla i tesknota šelestů
v mísení hmyzích staletí…

(...)

Květen 1977

Básnířka

Náhle, místo jedné opravdické básně,
přebarví si vlasy, prudce narudo:
k modřinkovým očím!

Boudní škola

Večer, tak chemický, fialový –
Láska jde na hanbu do kouta.
Už už tam zesíná… Ale kdo ví?
Možná že zaslechla hrobního kohouta,
možná že skonává bez konce,
možná ji učitel Staroba
probouzí, tichounce… tichounce…,
mlčením za oba.

Kdyby to šlo

Bože můj, prosím tě, kdyby to šlo:
popouštěj čas pomaleji.

Rychlostí na druhou narůstá zlo.

V tepnách rány kladiv znějí,
kovadlina jsou mé kosti,

čerti se tahají o dmychadlo.

Všechno zchladne ve věčnosti.

Popouštěj pomalu,
kdyby to šlo.

Svatební konvoje

Celý den troubí svatební konvoje,
až se kopce zelenají,
do krvava v tomto pozdním
jelenitém létě.

Tatínka s maminkou
vezl kdysi od kostela
po náledí prudce dolů
tatraplán černý jak pohřební vůz…

Klouzavé fanfáry nesplnitelných slibů!

Rodná

„Tuhle jsem četl, že jistý člověk zešílel,

zahleděv se do oblak.“ 

(Jakub Deml: Tanec smrti)

V hospodě,
v níž jsem se narodil,
za pultem stával děda,
nad plotnou babička popelavěla,
žlutými doušky
plynulo dětství.

Oknem jsem hledíval do oblak.

Z té hospody je teď
bar Fortuna.

Ale jaképak štěstí,
když za pultem stojí mrzuté nohy,
kuchyně prázdná
a přes okna rolety?

Noční směna

Cvrčci třesou Kopcem.

Z hvězdného přediva
soukají nit.

Žebětínský hřbitov

A jako by právě tu
měl nastat skon,
vyšli jsme z pivnice,
ona, já, on,

a padli jsme přes bránu
do hlubin hrobů,
láskou se třpytíce
ve tváři Bohu.

Tasov

P. Demlovi a P. Krylovi

Pokleknout tu,
nevstal bych už.

***

Vesmír mi buší
kladivem na truhlu.

Čas

V skupenství sněhu
snáší se na hlavy,
tajemně taje.

Všechny nás zaplaví,
vyhnance z ráje…

Dorazit k břehu!