Proč tam je zakázaný les

Veřejné čtení

Účastním se 

veřejného čtení,

není tam nikdo

než pár hrdliček.

Odcházím dveřmi

zapomnění,

cením zub

jak ten králíček.

Hrdličky mávnou a odletí.

Četl jsem takhle potřetí.

Smutkům na syrové chvíle

Všem smutkům sbírám

na chladnou hodinu,

na syrovou chvíli,

když maso z kostí trhá a rve,

krev saje lačně

to neduživé zvíře,

ten netvor kost a kůže

obklopen buřtipány

a zlovolníky, kteří mu tleskají,

když rve ti vnitřnosti,

má Země milovaná,

má milovaná lidská bytosti.

Bůh vítězí

Svévole lidská, 

nezapomeň,

poslední slovo nemá.

Nemoc 

a ďáblovu moc

překoná dívka němá,

válkou zahnaná do chodeb

metra.

Láska a soucítění,

které v lidech probouzí

společné utrpení,

Bůh, který vítězí

ve slabosti a bezmoci.

Pěkné to bylo

Bylo to pěkné,

ale bolelo to.

Mísa se převrhla,

svícen se rozlomil,

kniha zplesnivěla.

Zavírejte dveře.

Nechte tmu vstoupit.

Ticho a smrt.

Nebojte se.

Stálky (Stallek)

Krajina mého dětství

přetnutá ostnatými dráty.

Zeptám se táty,

co to znamená,

proč je tam země šedá, znavená,

proč tam je zakázaný les.

Zeptám se mámy,

proč za námi

nemůžou přijít sousedé,

sousedé přes hranici.

Ptám se rodičů spících.

A kdo mi odpoví?

Proměny

Stál na peróně,

koně

v sobě skrýval,

když za vlakem se díval,

který se nevrací.

Vítr se obrací,

mlha se zvedne,

ale on,

ač za vlakem se žene,

nikdy ho nedožene...

Divokým

stane se koněm,

a běhá po planinách.

A ona ve vlaku sní o něm.

Než stane se laní.

Na mořském dně

Na mořském dně

řekla jsi mně:

"Miluji tě,

jako dítě

miluje svět,

a jako oceány

milují lidské plány,

toužení a sny."

Na mořském dně

běží nám dny

jako noci.

Světlo máš ve své moci.

Usínání

Spánek,

ten milosrdný vánek,

nepřichází.

Koupu se v sazích,

sázím na beránky.

Jak jen se vejít

do té malé branky

a zmizet za vysokou zdí.

Ten, kdo se opozdí,

už cestu nenachází.

Teď nezbývá než přelézt zeď.

A nebo čekat v mlází.

Chandra?

Hlava se mi točí,

motá,

nevím, kde mě tlačí

bota,

nevím, proč mě srdce

bolí,

proč si rány sypu

solí,

nevím, kdo jsem a můj

stín,

proč mě řeže 

do slabin...

Snad je to jen podzim splín.

Slunce ráno

Slunce se koulí

po obloze,

do dne jsem hozen

jako hrozen,

sněz si mě, Bože,

máš tu moc.

Proč k utrpení

byl jsem zrozen,

proč byl jsem zrozen tuto noc?

O jídle

Miluju dny

kdy mám co jíst.

Kdy je sýr pod poklopem

chléb ve skříňce 

máslo v nádobce 

a jogurt v ledničce.

Nádobí je umyté 

a já si na prkýnku

chystám večeři.

V zimě mám rád i klobásky.

Maria a Grigoriy

Při řece Dřevnici

pod lípou vonící

na lavičce

od jara do podzimu

sedávají

dva staří manželé 

z Ukrajiny.

Na Dnipr vzpomínají,

na svoje rodiny.

Pak čápi odlétnou.

A oni zůstávají.

Jak je na světě

Od prvních krůčků dítěte

ptáš se mě, jak je na světě

a kudy cesta vede.

Dny jsou tu dlouhé

a život krátký.

Někdo má víc než jeden,

jiný zná cestu zpátky.

Když sirka zhasne,

svíce se rozhoří.

Spálená čeká na zázrak.

Ty posloucháš, já hovořím,

a ze tvých očí mrak

se ztrácí.

Na světě každý má svou práci.

Ptáš se, odpovídám

K životu nepotřebuješ noty, 

máš boty,

to ti postačí.

Zpívej si,

třeba při pláči.

Nezapomínej na chudé.

Hladovému dej jíst.

A nevláčej se s osudem.

Jsi dítě milované,

tím můžeš si být jist.

Klíčem

Hledal jsi místa,

kde bys snáze

probořil hráze

mezi světy.

Střemhlavými lety

vrhal ses do moří,

zdolávals pohoří

nejvyšší.

Pak jsi byl nejtišší

z lidí.

Teď kolem brány slídíš

a ještě nevíš, že jsi klíč.

Věční milenci

Ve stínu maliny

dny, roky, hodiny

usedají.

Na ticho, na kosti,

na snítku radosti

píseň hrají.

Časy se mění,

jen oni stejní

zůstávají.

Ve stínu lucerny

rozhovor důvěrný

spolu mají.

Medobraní

Z výšiny stéká

zlatavá řeka

sluncem prozářená.

Včela je jako žena, 

co nektar sbírá

pro svůj kmen.

Ochutnej tenhle med

a budeš proměněn,

zlato ti v očích zajiskří

a ozáří tvůj dům.

Dej ochutnat i sousedům.