Uteklx jsme ze zoufalství
Foto: Zdeněk Stejskal
***
v hlavě rozvíjím vnitřní monology spolucestujících
bojí se mých pohledů tak jako já jejich?
než dojedeme
projedu všechny seznamky
aplikaci zdraví už neotvírám
občas jen myslím na servery
které mě přepočítávají
doma z mateřské rostliny
skalpelem odřežu nové výhonky
kořeny zapouštím do vody
aby jednou pohltily celý pokoj
večer prodýchám úzkost
třu si dlaně
a vlažné je přiložím na obličej
připravím tělo k spánku
a mysli namluvím že snad už zítra –
zavřu oči
seběhnou se ke mně mé lišky
aby mi pomohly přečkat noc
ráno se probudím sama
***
za blanou světla kradu tisíce těl
přerůstám číselnou masou soustav
jsem
královnou
hmyzem
virem tvé noci
svou duchovní nevěstou
je
v zrcadle naproti
světlem vyřezaná
fosilie tváře
algoritmy generují příští život
zbytky se vymažou
od počátku věků
***
‚M‘ v mojí občance
znamená medúsa
spolu
vykopneme dveře obřadní síně
lejstra podepíšeme
krví matek našeho rodu
když nenajdeme patřičnou kolonku
vyznání vyškrábeme do mahagonu
na znamení lásky
za sebou necháme požár
‚M‘ bude znamenat
moře my mánie
***
Deanovi
máme se bránit slovy
ale i ta nám berou
tváře okolo mlčí
odvrací se od našich
po kterých teče krev
a z rozbité huby
slova lezou těžko –
někde z ticha pak někdo tleská –
je síla –
křičet
pronásledovat
plivnout do tváře
servat šaty z těla
mrdnout s ním o dlažky
se kterými se kdysi házelo
vyrvi je –
prázdno po nich
bude místem pro rozrůstání
je síla –
slyšíš?
noc roztáhla nohy nad městem –
vím že jsi tady
a pod tvými doteky křeč povolí
víš že jsem tady
a obličeje si ošetříme navzájem
***
uteklx jsme ze zoufalství
nemysli už na to co jsme neprožilx –
jsme užovky jsme vážky
pavouci žáby i volavky
orobince okřehek táhnoucí se po hladině
ledňáčci co si přinášejí štěstí
přečkáme bouře ale
už se nevrátíme
doma bude navždycky tady
spolu už nikdy
nebudeme lidmi
***
od svého vyoutování nosím jen boty
ve kterých můžu bojovat nebo utéct
neznají náš strach o naše nejbližší
když na nás svými prsty ukazují
jako na terče
ale my
jsme v neustálém pohybu
letící komety krásy prozařující noc
budujeme rodiny splétáme kořeny
učíme se jak vypudit plevel nenávisti
tak silně obrůstající naše srdce
učíme se znovu milovat sebe
i svět
před nasazením estrofemu
jsem se vystříkala patriarchátu do mrazáku
všechno teď spí čeká tetelí se –
až přijde pravý čas
všechna reprodukční centra obsadíme
vybudujeme v nich komunitní hnízda a
zplodíme hvězdné nebe
***
když se ptáš tak ano –
se vším všudy – v kalhotách mi bimbá můj kulturní kapitál
nefotím se se sochou marxe na instagram
ale taky bych ráda budovala
když se ptáš tak ano –
pořád mi stojí
dost na všechny úřední úkony
když se ptáš tak ano –
jsem genderová ideologie
pod postelí tvý mámy
ano –
s tmou
se moje duhovky rozsvítí jako skleněnky
na letním sluníčku –
s úsvitem
budeš mít dva táty
a strach ze tmy
zatímco budeš sedět skrčený
v rohu svého dětského pokoje
pojedu domů přeplněnou tramvají
a lidi se na mě nebudou dívat proto
že nedokážou rozpoznat můj gender
ale proto že jsem tak kurevsky sexy
***
líbáme se v tichých uličkách univerzitní knihovny
kde se schováváme před deštěm
vytahujeme náhodné knihy z biologie
prohlížíme si nádherné květiny
v oddělení české beletrie
ti chci ukázat všechny lesby
tulíme se nad punkovou modlitbou
někde ve střední evropě
pod zraky světectva
v nebinárním prostoupení božstva –
Bohorodičko, Panno,
staň se feministkou.
staňme se – vzplaňme
na samotném začátku příběhu