Vystrčit tykadla
Připravil Josef Straka.
podzim
na sklonku léta počítám
kolikrát si ještě ostříhám nehty než přijde zima
kolikrát ještě posnídám připálený tousty
kolikrát probudím se se slovy - chci ještě spát -
na sklonku léta počítám
kolik vlasů mu ještě musí zešedivět abych mu mohla říkat léto babí
kolik stojí hektolitr oranžový barvy
kolik myšlenek se ztratí na cestě k východu
a co je to vlastně doopravdy
svoboda
(2024)
když shlížíš dolů na město
když shlížíš dolů na město
a vybledlý domy jsou jako krabičky od sirek
vyškrtáš je všechny
úhledně vrátíš zpátky
a vedle nich položíš svoje pozemský strasti
a hodíš je kamsi do Vltavy
když shlížíš dolů na město
jsi ztracená a tvoje myšlenky s tebou
a vybledlý domy jsou jako střepy z přesýpacích hodin
který vždycky nosí štěstí
když shlížíš dolů na město
a tvoje životy leží daleko pod tebou
pochopíš
jak moc jsou cizí
(2023)
tykadla
chci vystrčit tykadla
hlavu z ulity jak hlemýžď
a zachytit všechny signály
tohodle tragikomickýho světa
a teprve potom
je prosít přes filtr svojí duše
a co zbyde odnést do zahrady
jako ranní sedlinu od kávy
budou taky tak černý
nebo se budou lesknout v barvách perskýho koberce?
(2023)
mlha
mlha se válí v kolejišti
jak cáry špatných básní
a občas světla - vy věříte na bludy? -
kličkují i mezi lidskými osudy
a občas v obzvláště stísněné zatáčce
přestanou spoléhat na dráty, na pražce
mlha se válí v kolejišti
jak cáry špatných básní
mlha se sune ulicemi
zmuchlané pokusy o zpověď
a občas čekáš a to ticho udeří
protne ti tisíce jehliček páteří
a občas - už celé město zhaslo? -
jak malé dítě dýcháš na sklo
mlha se sune ulicemi
zmuchlané pokusy o zpověď
mlha se vrývá pod kůži
chlad bubnuje prsty - arytmicky
mé ulice mlčí - jako vždycky
mé ulice spí ve víru boje
mé ulice které nejsou moje
chlad bubnuje prsty - arytmicky
a ulice mlčí
jako vždycky
(2022)
vlaky
tam za skly matných oken, kde se
míhají odrazy bledých rán
tam za skly občas zaleskne se
a potom zase zhasne
za skly těch oken bez záclon
obrazy - výjevy - spěch a shon
na chvíli zavřeš oči, kdesi
v dálce tě někdo sleduje
tak aspoň dneska odpusťme si
ty promlčený křivdy
za víčky očí vyhořelá záře
a ticho páře - šije - a zas páře
pohledy prázdných zorniček, a
lepkavý doteky v uličkách
zpožděný rychlík ještě čeká
na čase už teď nesejde
koleje kličkujou před zraky měsíce
dámy a pánové - cílová stanice
kam všichni lidi jedou? v ruce
tři týdny starý jízdenky
jestli to má být revoluce
chci vědět proti komu
já třeba jedu domů
(2022)
Jupiter, Venuše
dvě okna do duše
Jupiter
Venuše
dva kroky do cíle
vidiny
spanilé
zahnaný do kouta
přikove
připoutá
bez sil a bez dechu
slabounkou
útěchu
otisknout do duše
Jupiter
Venuše
pro srdce pro plíce
vesmíry
měsíce
dvě hrsti kyslíku
popírat
fyziku
do temna před sebou
myšlenky
zazebou
vrhnout se do noci
nevidět
nemoci
pro srdce pro plíce
vesmíry
měsíce
své prázdné jeviště
uklidit
pro příště
zatáhnout oponu
neplavu
utonu
ve špatném scénáři
o mládí
o stáří
ustlat si ke spánku
aroma
heřmánku
své prázdné jeviště
uklidit
- pro příště -
(2020)
okenní tabulky
okenní tabulky - vězeňské mříže
vzduch plný nechuti
k dýchaní nenutí
okenní tabulky - zastavit stát
bez koho bez čeho
pro druhý pád
okenní tabulky - paprsky spalují
bez síly bez touhy
den je tak předlouhý
okenní tabulky - zadržet dech
bez koho bez čeho
v průsvitných snech
okenní tabulky - tančící stíny
na zdech a na stropu
biblickou potopu
okenní tabulky - pochodem vchod
bez koho bez čeho
zvuk starých not
okenní tabulky - útulná cela
nesmělé dotazy
směřují do zkázy
okenní tabulky - lucerny svit
bez koho bez čeho
nezemřít = žít
(2019)
řeřavé uhlíky
pod hladinou kalné vody žhne
odraz hvězd
a vytratí se?
ne
dokud nebe nezahalí strach
a všechen svit
se nerozpustí
v tmách
nicota své zuby dravě cení
co jsi držel v dlaních
teď už -
není
co jsi vinul k sobě plný citu
prosmýká se
v olověném sítu
a odchází do neznámých míst
kde komety
doprovází
svist
pod hladinou kalné vody žhne
odraz hvězd
a setrvá tu?
ne
(2019)
zanedbatelné hmotnosti
jedna z těch jisker červencových
trajektorií do spirály
vykreslí nebem jasně žhavou
stopu
a její sestra se zpožděním
zatímco oheň dohořívá
snaží se dosáhnout až
k stropu
hrají si spolu bezstarostně
a plameny se olizují
jak staří známí dotykem se
zdraví
ve vzduchu visí babí léto
a konec světa letos
prý už bude
pravý
(2018)
zbarvíš oblohu do ruda
nádech - výdech
ekvivalence
ticho
se rozlilo ulicemi
když kostelní hodiny už
podruhé neodbily
protože zapomněly
jakou barvu má samota
ale samota má
všechny barvy noci
probděné - jako tehdy
samota
ukrytá mezi tvýma řasama
rámuje pohled
který mi dáváš
a který tu zůstane
až odejdeš
a mě zbyde
jen hrstka hřejivých dotyků
které se nikdy
úplně nesmyjou