Těžké jsou příběhy bratrů mých zapadlých

Foto: Jan Hrouda

Šrakakel zpívá

Krajem běsní sliny zimy,

utíká pryč, kdo je vinný.

V zádveří i na klikách,

visí šuldná ve špukách.

Erztod bílý jako svíce

zavírá nás do sednice.

Děti krutě vzdálené,

hoří v horách plamene.

Tma již domy obestírá,

slepá, divá, krutozřivá.

Krajem běsní sliny zimy,

schováme se do vidiny?

Anna Kerda po probuzení

Spala jsem v mansardě,

vonící mlékem a senem,

přikryta pruhovanou duchnou,

a když jsem náhle otevřela oči,

zjistila jsem,

že mezi tebou a mnou leží

novorozeně.

Růžolící, spící.

Ale kde se tu vzalo?

Který anděl ho sem položil?

Kdy jsem ho porodila?

A kdo jsi ty?

Guβtav Roβenkranz

(1887—1916)

Přes hory jde zpitý bůh.

Starci mrznou, skučí Kuh.

Ženy již nepekou bochníky vonné.

Engelchen uvěřil, v pasti Ur skonem.

Jen stopy jsou, jasné a ploché.

Šlape je dál hor strážce Jochen.

Rumrich již neskuhrá, brumlá jen, pije.

Syčí kraj, zapustlý v Erzherzu, zmijen.

Firnandštéfa

(Stefan Ritschel, nar. 1851)

Když mi bylo vosum,

schořel nám dům i stodola.

Večer sem ulíhal já, matka

a prase pod třešní.

Už jako kluk sem musel vorat,

tenkrát mi pomoh farář.

Když sem vyrost z dětskejch kalhot,

učil sem se plíst punčochy.

Samozřejmě jen v zimě,

v létě sem byl na poli.

V roce 1880 sme vyhořeli

podruhý, smůla, no.

Jako kluk sem byl jednou

málem mrtvej, šlo to ňák dál.

Ve válce pad taky můj syn,

leží v Itálii.

Raráčektonda

(Anton Krebs, dřevorubec, nar. 1857)

Ze života:

Už ve dvanácti sem začal makat u sedláka.

1883 sem se voženil. Měli sme čtyry syny.

Dva kluci mi padli ve válce. Emil je pohřbenej

v Rusku. Jednou v životě sem byl nemocnej.

Windmillerka

Můj syn byl větroplach,

už od dětství svéhlavý.

Ve vsi neměl kamarády,

bydleli jsme u hřbitova.

Často si zpíval s větrem ve mlýně.

S havrany krákal, když táhli krajinou.

Jednou roztáhl ruce jako křídla

a už ho nikdy nikdo neviděl.

Hermann Rumrich

(1874—1918)

Vítr žene vzteklé smečky z hor.

Dům zatvrdl v pusté pláni.

Větve — houpavé. Šumící, omrzlí hadi.

Z jejich plochých hlav vystřelují

ostré, jedové břity mrazu.

Dotýkáš se, hory křičí: Erz.

Tonda vod Gárnerů

(Anton Winter, nar. 1864)

1864 narozen, křtěn jako Adolf.

1870 poprvé vešel do školy.

1871 epidemie neštovic, 28 lidí mrtvých.

1884 zemřel otec.

1885 odchod na vojnu.

1888 se oženil.

1889 zemřela matka.

1891 zemřel bratr Raimund.

Stará Uhmannová

Syn byl po otci,

k vodě celej hrrr.

A já ho vodrazovala.

Říkala mu: Vykašli se na to,

jdi na ševce nebo tesařit.

Ale von, že prej na voraře

jako starej.

A když ho našli dole v Žandavě

plovoucího na hladině

s nafouklym břichem,

listopadový Labe jen lítostivě plynulo.

Nikdy jsem to svatýmu Vojtěchu nevodpustila,

ale bylo mi to prd platný.

Friedrich Rumrich

(1894—1919)

Nad poli, nad hejny, nad nebem

Erzherz.

V mrákotách, v tlumoku, průrvaný

er schmerzt.

Ewald Rumrich o berggeistovi

Pod horami Erzgebirgu démon,

širokoplecí s krátkýma nohama.

Po hornicku pije, prdí, ponocuje.

V dřině usíná, s dřinou probouzí se.

V útrobách dolu neskonale sám

se slinou toužící po krevelné souřeči.

Somnambulka

Často jsem mu vycházela v ústrety,

když svítil nad lesy.

Cáry mraků ho lítostivě halily.

Lunče, měsíčku, 

zachraň svou holčičku!

Balancovala jsem na hřebenu střechy,

nadskakovala a chtěla se ho dotknout.

Lunče, měsíčku, 

zastav se chviličku!

Ráno jsem se probouzela s boulemi 

na hlavě a odřenými koleny.

Lunče, měsíčku,

kde máš svou sovičku?

Šrakakel zpívá

Pole jsou zvrácená,

zakletá v ohanbích,

těžké jsou příběhy

bratrů mých zapadlých.

V čase i v podsvětí

Erzherzští odletí,

rovy jsou vzdálené,

zusammen slehneme?