Na kůrovcovou kalamitu padá sníh

Motto

Promiňte mi,

že to tak musím říct,

ale nalámat větu

do krátkých řádků

svede každý

skladník.

Úděl, smůla, pokora

Domněnky a konce.

Zima, špína, strach.

Tvé potřeby, vzorce:

pusť se! Konec snah.

Současnost je modální.

Dýchám, dýcháš:

dýchat? Ustrnulý, lokální.

Nasrat lidi. Pýcha.

Kde je Ota Peřina

Piksla s krátkým vzkazem

na útržku papíru

se u kastlu na faktury

objevila v šichtách,

bez kontextu, tak:

„Oťas věnec na hřbitov.“

Naděje je vše, co máme,

otřískaný krov.

Čau, chlape

Dělal s námi závozník

se záclonou prošedivělých kudrnatých

štětin nad potácivým zátylkem.

Jednou ráno se na šichtu přihnal bez kalhot

jen ve slipech. S každým jedním kolegou

se pozdravil slovy: „Čau, chlape,

kde se tady bereš?!“ Bydlel na zahradě

v mobilním domě a myslím, že byl šťastný.

Cvičení

V postfaktickém světě krátkých postů

s dosahem, který se dá koupit,

nemá pomalu vyrůstající poezie místo.

Představte si možnost stát u zrodu postpoetry,

činnosti po poezii. Zamyslete se, čím

by se měla vyznačovat, kdo by to řešil a proč.

Jistota

Určitě tam někde jsi, stačí,

když budu dostatečně dlouho

skrollovat prstem nebo pyjem.

Je psaní a spaní.

A pořád ještě vzdor.

Kde meškáš, má paní?

A dalším dnem kór.

PF 2020

I na kůrovcovou kalamitu

padá sníh. Do bahna po mechanizaci.

Na dokonalé dno. Taková

už je skutečnost. Lhostejno kdo.

Té nula

S tebou sebe

v svém.

Sem i tamta

z minula!

Ty teprve

v té nula.

Nicméně

nic víc.