Patiny vztahů pod nánosem jistot

(foto: Ondřej Lipár)

***

při bitvách s plastovými samopaly
nechtěl jít nikdy nikdo ze hry.

— dyť už jsi dávno mrtvý, padni!
říkali ti,

a ty na to:
— nejsem, tohle bylo vedle!

kdo v tom uměl chodit,
vyhádal ještě jeden život.

fakultativní výlet

zvláštní: doma se všechny ty
barevné brožurky tváří,
že tam na nás bude něco čekat.

ostrov byl ale nesmyslně malý,
ostatně jako všechny věci,
které jsme si cestou vysnili

a které v ceně polopenze
zřejmě nemůžou být úplné.
v čase zbylém do odjezdu lodi

jsme tedy pili svoji
promlčenou kávu
a psali pohlednice těm,

kteří tu s námi mohli být,
kdyby tu zrovna nebyl
ten druhý.

píseň kosmická

zlomilo se to někdy v sedmé,
když tě postupně přerostli všichni ostatní kluci,
a protože ses nemohl bránit,
udělali tě nástěnkářem.

doma pod dekou jsi intenzivně myslel
na své budoucí první ženy
a po večerech vystřihoval fotky
kosmonautů ze spřátelených zemí.

ještě dlouho tě pak při souložích
strašily ty usměvavé tváře ve skafandrech,
jako by ti chtěly připomenout
hermetickou uzavřenost tvého světa,
nedosažitelnost okolních planet,
dědičnou neschopnost třídního nástěnkáře
bít o jakékoli mříže.

a co vy tady tak sama?

na Štědrý den se zhádali
tvoji blázniví vaši.
babička práskla dveřma,
že vás už nechce nikdy vidět,

máma si vzala prášky,
táta, jako už tolikátý rok,
nepřítomen a omluven.
do ztichlého bytu říkala cosi televize.

když pak v poloprázdném baru
před tebou přistál první panák
od zdaleka ne filmového cizince,
byl to ten hezčí dárek.

expres 152

ranní dělnický nátlak. sedáme
do jídelňáku hned ve stanici.
kuchař je pěkný výpitek:

mám jenom párky, říká
a holku od adventistů
posílá do hajzlu i se srdíčkem.

brno

a u Čáry je potkám zas.
bubínky,
zvonky,
mnohohlas:

hare krišna
hare krišna
krišna krišna
hare hare.

říkám: chlapi,
muzika dobrý, ale
ty texty,
ty texty!

spát s ošklivou ženou

tak jako psovi dáváš kolem krku kornout,
aby si nerozhryzal
svůj právě vykastrovaný život,

někteří lidi zhasnou,
aby se to celé mohlo
nějak odehrát.

hlavně se neptat,
to jsem pak
šifrovaný jak telegram:

jsou věci, co nahlas neřeknu
ani za zlaté prase,
ani potmě.

***

věděli jsme, že máme
sotva tři týdny, než odjedeš
studovat do Němec.
taky jsme věděli, že nehrajem to fér
na ty, co jsme s nima zrovna byli.
naše jednogenerační vzdálenost
nás naplňovala obavou
větší než dvougenerační domek,
ale čas byl tentokrát
náš užitečný idiot:
stihli jsme šestkrát kafe,
čtyři výlety do blízkého okolí
a jednu noc končící u podmínkových vět.
to se nezapomíná.
až za pár let
přijedeš s doktorským glejtem,
budu k tobě vodit svoje děti
se spalničkama.

střední věk /1/

máme ten odstup zralých let:
větráme krátce, leč intenzivně,
perem na třicet,

už si nepřinesem z tahu
kdejaké svinstvo.
patiny vztahů pod nánosem jistot,

milujem vlajky na půl žerdi
a lásky na půl plynu.
víme, jak nepřiznávat vinu

/i kdyby byla z našich vin/
a kdy dát pravdě jméno
a kdy pseudonym.