Viléma Soroku (1973) jsem poznal v devadesátých letech jako sekáče trávy na hukvaldském hradě. Dal si špeka, nasadil si sluchátka a sekal a sekal nekonečné louky kolem hradeb. Byl v pohodě. Pak angažmá na Hukvaldech skončilo, Vilém (40a) se usadil, život se změnil. Roky běžely. Pak se něco posralo, stát se to může každému. Vilém se před nedávnem ocitl v opavské psychiatrické léčbně. Už je zase venku, za plotem. V blázinci napsal tento básnický deník. Občas z něj mohli jeho známí číst něco na Vilémově facebookovém profilu. Jsem rád, že ho můžeme zde přinést v jeho ucelené podobě. (Karel Škrabal)
