Démon poledne tu vždy řádil jak černá ruka

Připravila Bernardeta Babáková.

Malá Paříž

***

Do požární nádrže dole ve vsi

nasypali chlapi z pytle modrou skalici.

Chcíplé žáby vylovili síťkou k tomu určenou

a hodili do škarpy.

Voda už po dvou dnech ztratila mléčný zákal.

Vyšlo slunce a opírá se do modré hladiny.

Country skupina z vedlejší vesnice

ladí nástroje.

***

Na lesních cestách

se stačí zastavit

a rýpnout klackem do země.

Hned se objeví kusy skla.

Někdy člověk v lese zakopne

o kus sklářské pánve

rozbité možná kdysi před válkou.

Staré krámy a rezavý šunt všude.

Ale houby tu prý rostou jen u vodárny.

***

Na smetišti už žádné smetí není.

Vlastně se tomu místu už ani neříká smetiště.

My místní ale víme,

že pod tím nevzhledným kopcem

u viaduktu

leží navezené zbytky starého světa.

Dokonce možná několika světů

ve vrstvách nad sebou.

***

Tady nahoře je všechno z čediče,

z kusů vyvřelých kamenů.

Podezdívky či okrasné skalky.

z trčících kamenných sloupků.

O pár set metrů dál

mají už domy pískovcová podezdění

a zdi složené z pískovcových bloků,

kterým se říká štuk.

Kvádry vyřezané ze dna prvohorního moře

jsou populární

zvlášť u chalupářů.

Moře tu bylo dlouho, až do druhohor,

a nebylo tenkrát ještě

ani české ani německé.

Říká se, že bylo krásné. 

***

Eternit vymyslel nějaký rakouský inženýr 

a podle názvu měl vydržet věčně.

Věčnost má ovšem v našich krajích

krátké trvání.

Navíc se vysloužilý eternit 

musí ekologicky zlikvidovat,

jelikož je prý karcinogenní.

Platit za ekologickou likvidaci

se chce ale málokomu.

Občas někdo celou starou střechu zahrabe v lese.

Eternit tady měl na střeše každý.

Lesní hroby bez křížů s karcinogenní náplní. 

Stellio maior

Přespolní

Vás už jsem někde viděl,

zkoušel to na dvě místní dámy jeden přespolní.

Ať vám polévka nevystydne,

řekla ta mladší

a ta starší povídá:

Máte rád morek z lidských kostí?

Někdo se nad ním ofrňuje,

ale já si dám říct vždycky!

Do večerního bzikání cvrčků zapípal někomu mobil.

Společnost pomalu míjela skupina cyklistů

v komicky žlutých dresech.

Rukavice

Místní kutil pan Erich pojal plán

vyrobit funkční ponorku

a prozkoumat s ní místní vodní rezervoár,

o kterém se vypráví, že je v něm ukryto zlato.

Že jsou tu všude ještě od války poschovávány

různé poklady,

není v okolí žádným tajemstvím.

Zhotovil tedy nejprve na zkoušku

prototyp ponorky v měřítku 1:48,

do kterého se vešla tak akorát kožená rukavice.

Ta měla sehrát roli statečného potápěče,

ale i ona nakonec odmítla ponorku obsluhovat

a potopit se na dno místního rybníčku

pokrytého žabincem.

Pyšně odkráčela na svých pěti kožených prstech

a už ji nikdy nikdo neviděl. 

Hubert vzpomíná

Pušková střelnice

byla kus cesty tady tou ulicí nahoru,

v bývalé spolkové budově.

A vedle bydlel policajt,

v tom parčíku, co možná nebyl parčík,

ale možná jen takový štráf zeleně,

jako nějaký květináč.

Tam jsme si tenkrát s kamarády postavili chýši

z hovězích kůží, starých lopat

a zlomených krumpáčů.

Měli jste vidět,

jak se z nich hřbitovní hlína drolila

ještě pěkných pár let. 

Daemon meridianus

Démon poledne tu vždy řádil jak černá ruka,

zvlášť v horkých letních měsících.

Píše se o tom samozřejmě i v místní kronice,

což by každý mohl relativně snadno zjistit,

kdyby se jí ovšem někdy uráčil alespoň otevřít.

A tak když slunce zažhnulo přímo nad hlavou,

odhazovali automechanici náhle své univerzální klíče

a šroubováky z chrom-vanadové oceli

a vybíhali z dílny převlečeni za avantgardní umělce

či za zpěváky polské populární hudby.

Prodavačky ze samoobsluhy si lehaly na koleje

a obličej si přikrývaly straými výtisky

100+1 zahraničních zajímavostí. 

Takto připraveny čekaly na smrt

pod koly diesel-elektrické lokomotivy.

Restauratéři vylévali vzácná alsaská vína

do kanálu před provozovnou

a s pláčem se vrhali do kašny na návsi,

v naději, že utonou.

Jediný místní policista obcházel obec

a všem se omlouval

za jím způsobená příkoří

i za všechny další věci.

Třeba za následky globálního oteplování,

kterému dostatečně nepomáhal čelit.

Potetovaní recidivisté štkali ruku v ruce

uprostřed náměstí

nad strašlivým nedostatkem 

vkusu místních obyvatel.

Nikdo tu nemá kouska smyslu pro krásu!

vyráželi přerývaným hlasem

a v ruce křečovitě svírali

ohmataný svazek Hegelových spisů.

Odpoledne, když slunce zašlo za mraky,

bylo všechno zas jako dřív.