Vše je tak hrůzostrašně správně

Stalking

Odcházíš z poklopce noci

do škeble bytu.

Jo, ještě se ukolébáváš dveřmi

a za nimi umyvadlem, postelí

a vysokorychlostním připojením.

Vyhublými a labilními

barrandovskými kulisami.

Dekoracemi, co tě dětinsky izolují

od vábení předpeklí

někde tam venku.

Akrofobie

Za autonehody mohou stromy,

za skleníkové plyny skot,

za obezitu vepři,

za inflaci neviditelná ruka trhu,

za válku cizí zájmy,

za mlčení strach.

Vidíš, lidi jsou bezúhonní

jak chudobky v dlaních Madony.

Ale vinu za patosy baletící v mé hlavě

kladu jedině tobě.

Defekt

Všichni nasraný, že jsou nasraný.

V zácpě na silnici,

v zácpě na klozetu,

v zácpě na úřadě,

nad zacpanými úložišti.

Dumají nad trhlinou,

kudy by to ještě šlo.

Slepičinec

Prohlížím si neskonalou rozlohu

jednoho mžiku.

Senior Sales Manager po pravici

plísní po telefonu podřízenou

a vejrá si na špičky polobotek.

Ani jeden nejsme o nic víc extra

než potrhané avízo

o rozvozu kuřic.

Mlýnek

Sociologové se tetelí slastí

nad dozrálou generací,

nezatíženou

výjezdní doložkou,

pomlčkovou válkou,

Kakaovou aférou.

Nad prvovoliči,

co si na prsou nehřejí prognostický ústav,

nemají páru, kdo byl Walter Kraft a Ivo Rittig.

Nad vystajlovanými Noemy,

již brzy vyhladí boomery,

kouř, daně a levnou práci.

I tebe kdysi pasovali na jinošskou naději,

hořce si vzpomínáš při cestě

v debilním autě

z debilního bytu

v debilní koloně

do debilní práce

s debilními lidmi

pro debilní prachy

na debilní účty.

Dopamin

Opraným opakováním břinkly první

ahojky s kafíčky.

Ptáci cukrují pouze coby vyzvánění.

V řadě věcí nevybočujeme

z evropského průměru.

Blinkla zelená.

Svatý Jan nad výpadovkou

má za svatozář kožený volant.

Ani dneska neuvidíš příběh, který

by stál za to vyprávět.

Bublina

Jazyk selhává,

vracíme se na základnu

k dotykům.

Venku kolovrátky

vydechují čerstvé morytáty.

Přenášíme si svět blíže ke kamnům.

Aby nám zkřehl v rukou.

Rendez-vous

Zbavil jsem se vousů a chlupů,

vykoupal, učesal, navoněl,

vykonal manikúru s pedikúrou.

Pustil nahlas oblíbený song,

navlékl sako z čistírny,

nastoupil s kyticí do přistaveného vozu

a vzpomněl si na tebe.

Pojednou jsem si připadal

jak nebožtík.

Omáčka

Na displeji se zatřpytilo jeho jméno.

Soudila, že nadešel ten moment,

kdy se jí nadobro svěří s tím,

co v něm popravdě probublává.

Sluchátkem však zafičelo:

„Hele, nevím, zda stihnu koupit to hovězí...“

Flašinet

Vyšlo slunce.

Venčíš psa.

Parlament stojí.

Benzin proudí.

Telefony se nabíjejí.

V práci čeká kafe a toaleťák.

Přeplatek dorazí do třiceti dnů.

Nahoře se slavnostně stříhají pupečníky,

sklepení plní těžké černé vaky.

Vše je tak hrůzostrašně správně.

Močál

Povědomé město,

ulice, dům, okna.

Úzkost není formulována křikem

ale úsměvem.

Mám strach.

Z toho, co všechno

se nemůže stát.

Planý poplach

Nevyšlo slunce,

namísto nebe plandá spořič obrazovky,

nebzučí mouchy,

tráva je nachová.

Zmizely ti úspory, vzpomínky,

levá ruka s pravou nohou,

mateřské znaménko

a ledvina.

Cosi si tě ale přitlouklo

k ponku ve tvé práci.

Na displeji nad tebou pán v obleku

ve smyčce ubezpečuje:

„Pouze dochází k přenastavování interních procesů.“

Manipulace s břemeny

V práci jako ve snu,

ve snu jako v práci.

Život není změna,

život je směna.

Koučink

A tak se tu upíjej

a telefony nezvedej

a tak to odkládej

a pomoc odmítej

a důkladně se zapírej

a větve pod nohy si val!

Neboť na konci bezpochyby

kajícně ohlásíš

ale já se fakt snažil.

Poezie

Neustále se mě ptají,

co je to ta poezie...

Odpovídám dle nálady.

Dneska bych třeba řekl, že i způsob,

jakým si sedáte na židli.

Pořád se mě tázají,

co že je to ten básník…

A tu si vzpomenu na jednu recenzi:

„Jako píšeš celkem dobře,

ale jinak seš docela kokot.“

Se druhy pod kruhy

Někdy se zasním

a vykresluji si, jaké by to asi bylo,

kdyby se na olympijské hry

vrátily soutěže v uměleckých disciplínách.

Jak básníci ověnčení zlatými medailemi

míří spolu se zlatými hokejovými hochy

a Ester Ledeckou

vládním speciálem na Václavské náměstí

a opilí společně skandují:

„Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Co je, co je, co je, co je, co je?!“

Škola

Kolonizován lidstvím

učím se neříkat nikdy a navždy,

malovat jablka tak, že se je

ptáci budou snažit sezobat.

Pod nohama nepošklebují se

klacky, kameny ani jámy.

To já jsem závorou před

Martinem Trdlou.