Někdo jde zas na střídačku

***

Na základce jsme byli chudí.

Já jsem chtěl chodit do knihovny

ale nebyly prachy.

Jednou jsem našel slepené pornáče

za skříní,

až jsem si s nimi taky užil,

tak jsem je půjčoval kamarádům,

za ty knihy.

Někdy mně připadlo,

že ty nohy rozevírají pro mé vzdělání.

Díky, Sweet Lily.

***

V lese je ráno.

Procházím jím sám.

Narážím na vystydlý oheň.

Nikdo nikde.

Kam všichni zmizeli?

Možná někde tuším

matku v mlze

a otce v mlze.

Či snad doufám

v sestru v mlze

nebo aspoň bratra v mlze?

Nakonec odcházím.

V lese je ráno.

Na večer se schovám do jeskyně.

***

Děti si hrají na hřišti

fotbal

trenéři křičí, napomínají,

co naplat?

Nechápou, že si jenom hrát chtějí.

Při hře se rýsují charaktery

a je to jakoby

pohled do budoucnosti.

Někdo zuřivě střílí

a někdo čeká na přihrávku

a někdo tam vlastně nechce vůbec být

a někdo jde zas na střídačku.

***

Názorný příklad Chomského

paradoxu tolerance

Na Vinohradech v Brně

na rozvodné skříňce:

Mír a lásku a SMRT NÁCKŮM!

***

Výheň žhne

a voda je připravena,

železo rudě září,

před výhní trpělivě kovář čeká,

čeká na bod tavení

a ví, že je to tak blízko tomu bodu,

kdy ho to zničí.

Každý je kovářem,

každý může ohýbat stavbou svého osudu

a bod tavení je vždy tak strašlivě blízko

bodu zlomu.

***

Dobrá, tak se asi vracím,

zase se vracím k pocitu,

že se rozkládám zaživa

a že nevím, kde se posbírám.

Ale dnes ráno

sbírali u tratě

zbytky člověka,

co se na ty kusy

rozpadl doopravdy.

Zpoždění šedesát minut,

tak jsem radši

popošel na další zastávku

a než jsem tam došel,

tak jsem pochopil.

Pro smrt, pro tu

nakonec vždy umřu

ale pro to žití,

proto jsem se narodil.

***

Ve čtrnácti jsem hodil

mobil do řeky.

Nepotřeboval jsem ho.

Nikdo mi nevolal.

Ze snejka se mi stal uroboros

a čas jsem vědět nepotřeboval.

Nebylo kam spěchat.

Nebylo

komu

volat.

Dnes už bych ho do té řeky nehodil.

Ušetřil bych vás a přírodu od svého

zbytečného dramatu

a hodil ho do elektroodpadu.

***

Jaká hloupost si myslet,

že s čím dál větším poznáním

budu čím dál šťastnější!

Klasická mladická chyba,

jdu poznání utopit do piva.

***

Smál jsem se obyčejnému životu,

obyčejnému štěstí,

obyčejné lásce.

Pak jsem docela obyčejně

dostal od nich

pár do tváře ran

a na solár.

Rozsvítilo se mi,

jak jsem tam tak ležel,

v klidné ulici

ve zlaté hodince.

Jasný, trochu kýč.

Ale nic víc nedostaneš.

Nic

víc

nechtěj.

***

Ranní káva

na rozdělané stavbě,

v hlavě mám rozbořeno.

Kafe a cigáro,

jinak se nic nepohne,

říká mi vedoucí.

Ptám se ho,

co budeme dnes dělat.

Ve mně už je to jasný.

Nejdřív zaizolovat srdce,

pak zazdít mozek,

nakonec odvrtat splín.

***

Mám za sebou

pár půlnocí

strávených pod lunou

a v její moci.

A ta rána!

S výrazem ponocného!

A ty jsi mezitím

a stále jenom chtěl

aby zmizel stín

a ten vlk odešel.

***

Na vrcholku hor

si vždy vyzuj boty.

Smrdí ti nohy.

***

Poslední dobou poslouchám

Leonarda Cohena.

Jeho poslední desku.

Tu o smrti.

Točí se pořád,

dokola

a jehla

na konci vždy spadne.

***

Tak na vyhlídce

dívám se do krajiny.

Jsem tu malý.

***

V hlavě mi hraje

jako v jeskynním sále,

ve kterém od stěny ke stěně

neuvidíš.

Malý houslista.

Ozvěny

naplňují

prostor a rozechvívají hladiny.

Jezera, která leží vespod,

se dnem hluboko ve mně.

Tohle je moje hra ve tmě.

***

Jezdící výtah chrlí lidi

a útržky rozhovorů.

V obchodním centru.

Centru naší malosti.

Jak naivní ještě můžeme být?

Jak domýšliví?

A jak prázdní?

Jezdící výtah dále chrlí,

spousty spokojených tváří.

***

Potkal jsem člověka,

cestuje už rok po Evropě,

sám se sebou a baťohem.

Potkal jsem ho na nádraží,

zrovna odjížděl do Budapešti.

Pocházel ze Singapuru,

ani nevím, jak se jmenoval.

Myslel si snad, že je to hra

a on táhl pěšcem

na šachovnici světa?

Potkal jsem zvíře,

na osamělé lesní cestě,

kterou vyšlapali jeho druzi,

zastavil jsem se a ptal se ho,

v duchu,

kam vedou dále

jeho cesty.

A v jeho divokých očích

jsem nalezl odpověď.

Potkal jsem strom,

jeho klid a mír.

Stoupl jsem si k němu

a dlouho,

velmi dlouho,

se ani nepohnul.

***

Bezdomovec

Sisyphus v potrhané bundě

táhne svůj dvoukolák

do kopce,

aby železo prodal

a pak začal

znovu

Z kopce

do kopce,

z ulice

do ulice

a pak

do sběrny kovů.

Nahoru

vždy pomaleji

než zpátky dolů.

V očích se mu přitom

odráží zář televizorů

z okolních domů.

Nechce už ten dvoukolák

táhnout sám,

jako tragický hrdina

v antických legendách.

Z kopce

do kopce,

z ulice

do ulice.

***

Meditoval jsem v lese,

v tom otevřelo mi slunce oči.

Pohlédl jsem na oblohu.

V tom nad lesem

prolétlo

letadlo

s poznávací značkou

OK

OMM.