Nejlépe vidím, když zavírám oči

Básně ze sbírky Průvodce slepého psa a jedna navíc, která se do sbírky nedostala (překlad: Lenka Kuhar Daňhelová)

nespěchej

čekání na zítra nikdy není dost

čekání je utkáno z tajemství a naděje

nevolej budoucnost zbytečně nahlas

může odvrátit svou tvář

horší stranou k tobě

místo něhy dá ti bolest

nestěžuj si že čas

se dlouze vleče

když má přinést splněná přání

ať s tebou zůstanou déle

jestli na tě čeká neštěstí a život beze snů

nespěchej na setkání

sirotčinec

sirotčinec vítá příchozího

štěkotem a odpudivým zápachem

sirotci jsou přivyklí držet při sobě

v oddělených klecích

zrůdy i šlechta

v sirotčinci jsou misky společné

žrádlo je nahnědlé

řídké

sem tam fazole a zrnko kroupy

sirotci nechtějí žrát

ani když jim zamícháš v misce 

klacíkem

sirotci štěkají různými způsoby

s nadějí

zoufale

zlostně

anebo kňučí a tisknou čumák

k dírám v plotě

a ocasem vrtí tak rychle 

že se už na to nemůžeš déle dívat

takže odcházíš

pokušení

příliš hodně chci příliš mnoho

hlásí se ke mně pokušení světa

vtělovat se do mužů a žen

přivlastňovat si jejich krásná těla

snít jejich sny a žít jejich plný obsah

život minutu po minutě 

do jejich

nikoli do mé smrti

šeptem

říkám co cítím

aby bylo možné obrátit to v žert

avšak oba víme

že jsou to slova která mění svět

působí převratné události 

trvají méně než chvíli

to tajemství bych ti mohl šeptat

do ucha celé věky

když držím tvář ve tvých vlasech

odpuštění

všechno vonělo

jak má vonět na podzim

přestože bylo léto

někdo pálil seno

někdo listí

v zahradě mě přivítalo mračno komárů 

domáhali se krve

nikdo nevyhlásil klid zbraní

vzdálené výstřely na polygonu

připomínaly válku

Jsi ten, jenž utrpení

vmete do tváře trpělivost

nový citát připnutý magnetem na ledničku

mě překvapil a znepokojil

byl jsem trpělivý

bojím se utrpení

sousedi spouštěli na noc rachotící

ochranné žaluzie

i když večer byl teplý a tichý

pokud nepočítám občasné

vzdálené salvy

v úzkém proužku osvětleného nebe

bylo vidět noční hmyz

a netopýry

na opačné straně

zářil bolestí štít veřejné nemocnice

dvě rudá světla nahoře

jako ďáblovy rohy

nic nebylo jak dříve

přestože dozrávaly třešně

a končil červen

celý den

celý život

věnoval jsem

přízemním věcem

večer byl dobrý ke všemu

kromě odpuštění

třicetiletý básník mluví o porážce

nezadržel jsem mládí

a nepoznal smysl

všechno kromě toho 

je porážka

čtyřicetiletý básník mluví o poezii

nezadržel jsem mládí

a nepoznal smysl

pokoušel jsem se

zaznamenat tu porážku

padesátiletý básník mluví o pomíjení

nezadržel jsem mládí

a nepoznal smysl

přemýšlím co vůbec

mládí a smysl jsou

na Široké ulici

vousatý rabín

něco vykládá turistům

z Izraele

rozmáchle gestikuluje 

poskakuje a kývá se v rytmu slov

dívají se na něj

chladným okem kamery

dokud jim smích dovolí

držet ji bez pohnutí

Bůh bez bytí

dnes jsem četl o Bohu

který nic

nemusí

ani být

protože je Bohem

teď vím že filozofové se rouhají

když dokazují jeho existenci

duše psa

kolik váží duše vím

nesl jsem ji na rameni

když jsem šel se psem

zabaleným do deky

k veterináři

na zpáteční cestě

bylo jeho tělo

těžší

takže duše je

lehkostí bytí

nyní naslouchám

ťukání drápků po podlaze

to ticho je bezduché

může zabít

čas se nepočítá

tíha bytí člověka je stále táž

zimní nebe plné hvězd

nad větvemi bez listí

ptaní se na cíl je jako noční mráz

může zabít

pramen

byla tak krásná že ve mně vzbudila

dítě spící mezi přesličkami a kapradím

v čisté vodě prvních vzruchů

byla tak krásná až dítě ve mně zaplakalo

ze stesku po matce

a roztoužené vztáhlo k ní ruce

byla tak krásná že probudila pramen ve mně

vysychající pod vrstvami odumřelých listí

nutnost

pochopil jsem že to už nikdy nebude jinak

jedině to mě drží při životě

cizí těla nás chrání a sny

jiných utečenců z domu

netuším proč je to zrada 

válka nikdy neskončí

děti si hrají na dvorku

řekneme jim že jsme to udělali

pro všechny

z nutnosti

řeč kamenů

řeč kamenů není pro člověka

bylo by třeba žít tisíc let 

aby zaslechl první hlásku

náhodou

když je moře tiché

a on už nedoufá

proměna

už nejsem týmž člověkem,

jakým jsem býval

ničím knihy a příliš často se opíjím

nevidím nic co by mělo nějaký smysl

nepotřebuji smysl

jen světlo

neboť mi slábne zrak a bojím se tmy

nemůžu spát a skutečnost mě nudí

příliš dlouho jsem čekal na nějaké znamení

teď se zaposlouchávám do svého těla

kdy se ozve zvon nebo zvonek bolesti

kolem vidím známky rozkladu

krajiny se mění

i když stále ještě rozpoznávám místa

kde jsem byl šťastný

blízcí lidé stárnou a ztrácejí paměť

obtížně vstávají ze židle pletou si jména a nemyjí se

léto které jsem tak divoce miloval

je noční můrou vedra a bouřky nepřináší ochlazení

nečekám na podzim ani na smrt

proměňuji se

***

nejlépe vidím

když zavírám oči

nejvíce jsi

když nejsi

Básně z rukopisu Všechny sebou nakrmím (překlad: Petr Ligocký)

jako sníh

jako první prosincový sníh

mizí roky

mizí vše prožité

jako druhý prosincový sníh

před svátky narození Páně

mizí přátelé 

milenky a ambice

jako třetí prosincový sníh

mizí láska

někdy třetí prosincový sníh

zůstává 

všichni se ptají

proč musím umřít

proč já

nikdo se neptá

proč jsem se narodil

proč já