Ve snu ti půjčuji dech

Autorem fotografie je Jiří Raichl. 

Ze sbírky Bílé trnky

Mámy v kryptě kostela

Sedí ve městě Arjasar ve sklepích

V Askeranu v kryptě kostela

Vyhlíží s hrůzou zprávy o těch

Kdo budou chybět u letošního vánočního stolu

A rukama bezděčně kryjí hlavičky svých dětí

Při každém dopadu turecké bomby

Sedím v tom sklepě s nimi

Pláču s plačícími

Tak těžko je mi, tak těžko

Bože můj, arménský Otče Nebe

Tvůj výkřik na kříži

Mojžíši

Mojžíši

Kolem máš jen ovečky a poušť

Zatím jsi v polovině cesty 

Objal tě pevně plamen keře

A označkoval ti srdce 

TEN, KTERÝ JE

Aby se hůl stala hadem a had holí

Aby ruka malomocná byla zase zdravou

Aby se Vytažený stal Vytahujícím

A my se stali

TI, KTEŘÍ JSOU

Chlap

Nese přetěžké břemeno

Tajemství

Neřekl ho živé duši

Láme mu srdce i ramena

Mlčí

Ale nad hladinou

Ve slunci 

Podaná ruka

Sára

Sáro

Nemůže dát život

To Mrtvé moře v tobě

Pláče a solí

A to je to místo

Kdy se budeš smát

Bílé trnky

Trnek bílé květy

To vyjednavač mává praporem

A míří ke středu nepřátelského vojska

Vyřiď jim

Rudé růže nehybných očí

Domov

Možná, že my se nerodíme do krajiny

Abychom ji pojmenovali 

Spoludefinovali její limity

A brali při odchodu prsť do váčku

To ona se možná rodí do nás

Napříč obzory

Abychom se konečně našli

A zvolili, čím jsme 

Štědrý den

Kdo bude jen trochu chtít

Postříbří to dítě v sobě

Propadne králičí norou

A projde skříní přímo k lampě

Tváří k vlastnímu dětství

Táta zažene všechny noční běsy

Máma udělá z maličkého bytu palác

A protože všechny velké příběhy

Jsou alegorií Knihy knih

Můžeš se tam vrátit 

Tichý šepot Walta W.

Bod první hvězdy 

Večer pomalu propadá v noc

Dech stébel trávy, písku, hladiny

Rytmus nehybného vesmíru

Jemuž stojíš na hrázi

Tmou kolem tebe 

Uvnitř nás

Nebe 

Život

Někdy je naděje tak tenoučká

Že by ji bylo možné snadno minout

Barvou krve však vystupuje z šedi

Trojpramennou ji nepřetrhneš

Karmín kapek po dřevě kříže

Rodí víru Víra život

O pravdě

Pravda je zpěv

Nelze ji zamaskovat, schovat

Přetřít, přizpůsobit, ohnout, použít

Zní z plamenů, oprátek, výstřelů

Smrti, nedělej, že ji neslyšíš

Po třech dnech vylezla z hrobu

Kámen ji neudržel

Nemohl 

Den po dni

Vymyká se mi z rukou

Moje vlastní chci

Poztrácené v trávě

Nalézám tiché mohu

Táta jí říkal Dorotko

Ve slepé uličce je beztak tma

Drnčí hlučné sněžení neklidně

Je tak nahlas, že se ztrácím 

Až odjedeš z města

Dej mi navždy vědět

Najdu pod vším tím hlasitým sněhem 

Tvoje stopy, Dorotko

Ze sbírky Dopoledne s mátovým čajem 

Pod Březovými horami

V postranní uličce se opírá chvíli o zeď,

úleva pro sehnutá záda. Vydechuje.

Věčně hledá hůlku,

zůstala před bývalou poštou.

V šedivém utíkáčku v létě i zimě,

roky stejné, rozšmajdané boty.

Při pozdravu úsměv zpod silných brýlí,

námaha a bolest každého kroku.

Je tak droboučká,

že si v kostele ani nevšimnou její přítomnosti.

Ale jednou v nebi.

Marta tančí

Marta tančí po pokoji,

ten její je dnes v hospodě.

Vzácný čas, kdy motýli mohou, kam chtějí.

Marta si zpívá, teď myslí jen na sebe,

pár hodin svobody v čisté vaně,

pár hodin radosti a tvůrčích kolmých startů

do nebe.

Marta tančí po pokoji.

Ale lekne se

při každém zvuku zvenčí.

Volba

Můžeme nadávat a bylo by na co.

Můžeme si zoufat a bylo by proč.

Můžeme se bát a bylo by čeho.

Můžeme utíkat a bylo by před čím.

Můžeme i demonstrovat a bylo by za co.

A můžeme mlčet 

a tichý jemný zpěv zevnitř

nechat pramenit.

V houpacím křesle

Sedá na zápraží svého domu,

špičatá kolena u sebe.

Celý den hledí k zatáčce silnice

a opakuje různá slova

bez logické posloupnosti ve větě.

Navečer se kymácivým pohybem

vychyluje vpřed a vzad.

Doputoval ke své Zdi nářků.

Pavlíně Braunové

Tak nedosycený života,

sbírám vlasy na dně vany.

Déšť srpna v okně.

Ve snu ti půjčuji dech.

U Vltavy

Povltavské květy janovce v kopcích,

černí koně na stráni za Oborami,

kde znějí polední zvony,

s nadějí a laskavěji.

Baroko tu zlidovělo

kvůli kamenným zídkám polí

ve vlídnější tvář Čech.

V dálce Vysoký Chlumec nebo Maková

a na severu linie Brd.

Bože můj, Ty, jenž jsi Cestou,

co můj jehelníček v hrudi,

propíchaný jehličím osamělých poutí?

Šárce Smazalové

Tichoučké flétny vábení,

muselas jej slyšet i ve snu.

Na kopci stojí chrám,

pod střechou otevřené okno.

Tak často ve tvých básních prší.

Ode dne, kdy jsem tě slyšel poprvé,

na deštník sedá prach.

Chci promoknout znovu.