Nauč se říkat ne
(Foto: Dominika Znamenáčková)
vzpomínka na…
…pivoňku
čas svírá poupě jako lebku
zlehka uzavírá fontanelu
zbývají oblázky
řeka v květináči
na fotce bílá nebo oranžová
vůně
vyrytá do mozkových drah
tušení kruhu
světlý prach
…břečťan
jednou nás zadusí dýně a cukety
a hnízda v tújích a
listí do nebe
jednou nás podrápou tak jako omítku
úponky úponky
a mrštné kmeny…
jednou tě chytí – ne dneska to nebude
utíkáš
pláčeš pod peřinou
kmeny jsou na popel listí se zakope
úponky úponky
se v tobě svinou
…ruskou pohádku
tady bydlí překrásná
stísněné podkroví
prohlubeň v podlaze
carevice všech carevic
když těžítkem zatřeseš
objeví se mlha
kůstky se kutálí po schodech
z rukávu vylétá
hejno labutí
…western
vzduch prázdný slunce
čistý vůně
soumrak v hlavičkách bodláků
po nepatřičně hebké trávě
uprostřed pouště
bosa jdu
v hlavě mám pelyněk a písek
divokost rzi
a drzost pláně
a někde v břiše čerstvou ránu
vroubenou slovem
nečekané
…cestu do sruighlea
vletět do tmy jako do peřiny
za městem číhá
žere ovce a louky
ploty a oči
neuvyklé
nezvyklé zlámané
o gaelská slova
stoupáme do kopce a den nás napíná
čekáním na světlo
spolykaného slunce
soutok
vltava–malše (skrz clonu)
nevidět domy v rodném městě
nikdy se dlaní nedotknout
odlesků v malši
proudů ve vltavě
po roli smyslů
chodit…
pamatuješ?
tady – děti
sypeme drobky do stoky
krmíme kachny mikrotenem
a bojíme se labutí
a tady – nejvážnější z vážných
svážíme seno úzkosti
vážíme slámu okouzlení
na vahách ze dvou lahví vína
a tady – vina
směšná vyhublá
v náhlém prozření
zvrací do vody
únava
nauč se říkat ne
vyfoukni ticho
promnutím očisti zbytkový čas
pod kůží
pod lupou
žilečky pu-uknou
pak se to všecičko vyklube ven
nafoukni ticho
vyvzdouvej čas
nauč se říkat ne
ale ne mně
voda dokola
kolem
oplakat to všechno
jako ustřižené vlasy
rozvířit spánky
prozkoumat tvar lebky
projít uzounkým hrdlem duhovek
že se tam spálím?
chtěla jsem shořet!
chtěla jsem chtěla
všude byla voda
voda dokola
kolem…
vltava–malše (mluví řeka)
na soutoku spí racci
ochočení
a červen pálí do peří
co bylo pod vodou už není
jen sirky utopené po větru
za hradby za domy slaboučký hlásek
snů
ale
teď
z pokosených stébel
lepkavá šťáva
voní
teď
přepadem z jezů
stávám se peřejnatou
a zurčím
„co mi po ní“