Vždycky se ptej, čí je to příběh
(Fota: Amira Al-Sharif a autorský fotogram Anny Luňákové)
Nečekaný výtrysk života
jako když květ v říjnu
neprosí o slitování
ale má soucit se životem
a tomu se zrovna nic nechce
leda válet se po mechu
a my budeme mít život a budeme mít psa
a malé čerstvě zasazené stromky
a bude nám jedno že nebe hoří
poladíme vlastní polnice
a vyrazíme znova do útoku
proti tlaku a času
proti opakování
a bude to naše poledne
naše claire de lune
neuvázneme na mělčině nudy
protože kostým mořských pan
jsme oblékli jen jednou
stejně jako jedna slza byla pravá
a ostatní jen déšť
tanec vody odkvetlé růže
obyčejný říjen
na klavír se nakonec naučí hrát všichni
ale mořským koníkem neumí být nikdo
nehmitej nepropínej
z čeho pláčeš?
na základě čeho se směješ?
kdo má nad tebou moc?
jdeš tam kam se díváš
neohlížej se
neočekávám že přijdeš bez minulosti
čas je náš přítel
ten vždycky poběží s námi
na klavír se nakonec naučí hrát všichni
Vždy se nejdřív ptej: čí je to příběh?
třeba Hádes ten žádné hleny nemá
jenom lebku
tak nastartuj kopnutím
zamrzlý motor bohémy
ať zase umíráme ve stylu
v zapraných prostěradlech cizích Marií
Vždycky se ptej, čí je to příběh.
když listí tančí v podzimním stínu
babičky radívaly: ach pozor
dej pozor na černé oči
a dej pozor i na oči modré
je v nich voda utopíš se
a hnědé oči krav se lesknou
jako tretky z karnevalu
štěstíčko za 10 Kčs
ne možná dcero dej pozor na oči vůbec
no jo oči oči
podívejte jak listí tančí v podzimním stínu!
jemné trhnutí horní polovinou těla
klaním se sídlišti
v bílé nekompromisnosti stínů
protože slunce dává tmu tím
jak bere světlo
pro jednou zas
namáčet zelený inkoust
každý začne být v jistou chvíli rád
že ještě může být naživu
směšně krátký život Wolkerův
visí nad každým nádechem
jako vykřičník
každý začne v jistou chvíli milovat sídliště
kde v nekompromisnosti slunce
dává tmu tím že bere světlo
pro jednou zas
objevit hranici
u které nelze říci Teď!
tahle vlna nás přece trápila odevždy
fakt že svět je hotový
rukopis odevzdaný
a internet plný 90tek
snad jsme zapomněli na píseň volavek?
stopu přece nelze
odložit na později
piš verše jako:
bolestná krajino v hávu nevěstinném
jak blahosklonně připomínáš smrt
i když jen nasněžilo
a ty cítíš
že teplo pomalu ale jistě odchází
z každého hořícího těla
a nic víc