Ráno odhrnem mlhu z hor
(Foto: Maki Pištěková)
Stopky
Než přijde Mikuláš, mandarinky
se mění v meruňky, v ohni, před
ohněm protahují tvar. Přísahala bych,
že jsou to stopky. Stopky! Mít je tak
v sobě, na přesnou vteřinu nastavit
si čas a tvář, mít všechno pod kontrolou.
Nepřesahovat, nesahat
do ohně, co nepřihořívá, řekni
to ještě jednou, pomaleji, co nepřihořívá,
co hoří.
Na třetím schodu se usměješ
Už přijíždíš, na rukou slunce,
už podvečerní, na pažích. Líbí
se mi, když řídíš, a líbí se mi jak.
Na třetím schodu se usměješ.
Už odemykáš, známé pachy
tě obejmou, chvíli tak zůstat!
Pak okenice, v přesném pořadí,
tahle se rozletí jak křídla, vstříc
lesu, už temní. Tahle jde ztuha,
ty ale znáš ten grif: pozvolna, pak
po straně zachytit jak pramen
sponkou. Pro světlo uvnitř. Už
ukládáš předměty k jejich druhům,
navlhlé zápalky, navlhlou sůl
vynášíš ven. Na prahu stmívání,
přitáhne si tě k sobě, na šíji
škrábne, jen ať víš. Vlasy
nasáknou ohněm, až přijde
jeho čas.
Oheň
Zapálím oheň, protože to chceš. Neseš
si ho pak do točitých schodů, sleduju
tvoji křehkou siluetu. Dlaní chráníš
to nebezpečné, chvěje se ve vzduchu,
chvěje se vzduch, každým tvým krokem.
Zastavit se, zadržet dech. To je doma.
Je ale i venku. Tmu, která trne, prořízne
oheň, není na co čekat, když mrzne
pod ovocnými stromy. V přesně určených
bodech, hlídat ho celou noc. Myslím si: oheň,
co hoří jen tak akorát, není oheň. Myslím
si, ale neřeknu to. Z exponovaných míst
sklízím předměty, co by mohly překážet,
předměty, co by mohly vzplát.
Po ohni, lesem, blíž
Opatrně vybírám popel, uvnitř
ještě hřeje. Před dům pak sypu
vzkaz, šipkovanou po celé délce
cesty. Jdeš po ohni, křupe ti pod
nohama, teď jdeš lesem, přivři
oči, trochu můžeš i ve sněhu, jdeš
lesem, jenom v jiné podobě. Mech,
vůně mízy, všechny ty zvuky, barvy,
nemůžou se dočkat. Teď ale ticho,
zkřehlé ruce přikládáš k žhavému,
co i po noci zasvítí, abys věděl.
Hřejivé tělo, přitáhnout si ho blíž.
Dary se chvějí, ukryté na místech.
Dary
Je pátek, a tak balím dary.
Je toho plný kufr: živá kočka,
šaty ke zúžení v pase, takže
i špendlíky, nálož hudby. Daruju
a jsem obdarovaná, je to fér.
Budeme spát, dlouze spát
každá ve své místnosti, ve
vzájemné blízkosti. Miluju jeho
ruce, řekla jsi, miluju jeho
ruce, když řídí. Dívám se na ně,
tady jsem si je vyfotila. Obejmeme
se, najdeme parkovací místo,
apartmán osadím rostlinami, ráno
odhrnem mlhu z hor.
V mlhách
V mlhách, ve světlých
tmách. Co leží v tichu,
co tam tkví? Ne obrysy,
jen oblost pod rukama,
pod tvou rukou. Něco
je hebké, něco pevné
a něco mění skupenství.
Hádej, nech se vést.
Na skalách, v mléčných
tmách.
Růžová hora
Je tam růžová hora
a moře, v prohlubině
mezi kopci. Na dech,
nadechnutí. Komiksové
obláčky: co tam doplníš
večer, je prudce jiné,
než co by bylo ráno. Ráno,
čas odhodlání, teď ale vláčně
daleko. Překračuješ hranice
mezi pevninou a letním
skupenstvím, mezi sněním
a denním, mezi mezemi,
mezi mezerami. Teď, mizí,
páry nad kopcem, oceán
s černým podložím. S jiskřivou
krustou, s krustou
k prolomení.
Tu zvědavost, ten hlad
Chci jíst jídlo, co uvaříš,
být zcela svobodná. Oknem
do řeky ochutnávat tmu, až
přijde, a ona přijde blíž. Odložit
infinitivy, pomalu, pozvolna
rozvazovat stuhy. Bolerko,
živůtek, zbytečné vrstvy.
Stáhl jsi okénko v kupé, pořád
mám tu zvědavost, ten hlad,
řekl jsi do větru. Jsem tady,
teď, vyhřátá místa chladnou
a já se nebojím.
Když se neptáš
Mám ráda, když se neptáš.
Minulost se odvine jako bílý
had, liány, uvnitř tuhé, se
prolomí do vln, obrůstají
listy plnými šťávy. Ze zápěstí
se smeknou otázky, jen to
cinkne. Zjišťování, anebo
doplňování? Uvolnit další
prameny, zlehka do nich
ponořit prsty, dlaň. V lahvi
šumí bublinky, už a ještě,
neběží, ale trvá, slyšíš to,
jak se hloubí
čas.
Zavři oči a nastav ruce
Oba to víme: správný čas
na dary je kdykoli. Já ti dám
hebké lože, kopřivy vysekáš
srpem, a je to. Ty mi dáš
jednorožce, schouleného
ve chvojí, oddychuje, jako by
žil. Teď já! Zavři oči a nastav
ruce, kaštany se promění
ve skleněnky, vezmeš je do dvou
prstů a uvidíš světy. Měňavé,
chvějící se, přichystané, jen
vzlétnout. Přichystané jen
pro tebe. Ve schránce najdu
plachty, rozvinuté na zaoceánskou
plavbu jako ve verneovkách. Žádná
z těch lodí není „zásah, potopená“,
průstřihy přesně sednou na tělo.
Zacelí rány, kůži pohladíš.
Než odjedu
Než odjedu, musím to všechno
stihnout. Splněná přání zarovnat
k nesplněným, zajistit zipem. Hezky
to zařezává, i když je jedněch víc. Víc
a víc. Až je to nekonečno na keři,
rybíz, co hoří. Svlékat hrozen
po hroznu, lepkavé kuličky, šťáva,
co zadrhává prsty. Ještě sestoupit
do sklepa, zvířatům pro potravu.
Nedosycená. Než odjedeš, vše
zkontroluješ, zajistíš. Zamčeno.
Zamčeno, odemčeno, zamčeno,
nejde ti z hlavy. A zatím někdo,
kdosi, jen vezme za kliku
a ví.