V noci tě vedu k vodojemu

( )

Proč tak rychle jdeme

z rozkoše do země?

Proč v klína měkkosti

klinká tvrdost kosti?

Hrobník k Bohu:

„Jseš tu?

V hudbě?

V morku žesťů?!“

( )

Uprostřed lesa stojí úzká vížka.

Má jedno okno a v něm bledý svit.

Ve věži klepe chvostem o zem liška,

snaží se na křepelky nemyslit.

K té věži běžíš starým nočním hvozdem.

Tvá dívčí ňadra zahrocuje chlad.

V duchu si říkáš, zdali není pozdě

a zda tvůj pytlák nebude ti lát,

že v síni s liškou čeká půlku noci.

Vždyť jenom málo pastí dneska klad

a pouze jednu laň by toužil zmoci.

Doběhlas k vížce, stačí vystoupat.

Je bílý rozbřesk a z vás velkou mocí

řine se míza jak z březových klád.

( )

Prvním šedivým vousem prosvítá

bílá smrt jako nit:

ve vousu křivou věž omítá

maltou s třpytkami slíd.

Stárneš.

Cítíš, jak anděl smrti křídlem kyd

na jemné štuky

břízolit.

( )

Soumračný motýl

ťukl ti o týl…

( )

Měsíc dnes svítí cele

jak bílý celer,

co šmátrá kořínky — sumčími vousky

na odvrácené straně bezdna.

A uvnitř míchačky,

co do noci zeje,

krápníky z malty.

Ztvrdnuté kolotání sféry.

Strkám do ní hlavu.

I měsíc se tam dere.

Luna a má lebka

šeptáme si báseň.

Tiše spolu pláčem.

( )

Kdosi v mém nitru dřevařil

a padaly v něm štíhlé jilmy.

Jediný křivý doubek zbyl mi.

Šárecká plovárna

V kabince nahý dědek

vsedě pojídá sledě.

Zkoumám ho.

Vtom jsem zmerčen!

Je špatné být jeho terčem,

když vidličkou, co slinou cídil,

hrozí mi, abych se klidil.

Popojdu.

V jedné z dalších kabin

muž líže kapky z dívčích slabin.

Epitaf

Zatím to jen trochu bolí.

Pak zatracení, či spasení?

Hostina končí. Jen pecky oliv

zbudou tu po mně na zemi…

Alba

Čímpak je úsvit?

Je červení z úst tvých.

Je rankou, kterou máš na rtu

od zoubků krásky starožitné.

Víc je však napětím,

napětím v nártu,

když stavíš se u ní na špičky

a ono to ve tmě oble svitne

vápenným klenutím chodidel,

pod nímž se prohání jiřičky,

v zobáčcích dráždivost suchých zbel:

od té se celá pozachvěješ.

I já se chvěji.

S vámi jsem.

Hned rozbřeskem se otřesem…

( )

Úd nebožtíka jak rukojeť hoblíku trčí.

Smrtka dělně hobluje prkno umrlčí.

( )

V noci tě vedu k vodojemu.

Měsíc je z niklu. Chladno je mu.

Na vodě svítí naše tváře.

V nich párek bělic pluje kruhem.

Chtěl bych se v tobě poodrážet

a nechat tebe zrcadlit se ve mně.

Zmnožit se stokrát jeden v druhém,

zrakem se cídit, nepotemnět…