Oheň v hlavě to nestačí pálit
stará zaříkání už neplatí
v novinách se objevují nové viny
oheň v hlavě to nestačí pálit
hahaha, zasmáli se roboti
vysvětlují ti, kdo to byli luddité
nad sporákem či mrazákem
fláká se dušička
ve full HD rozlišení
zatímco pozorná sekretářka leští sešívačku
laškuje šéf
a pod stolem letmo si hladí samopal
nejhezčí pár století hrůzy
dále pak vidíme
jak se celá budova hroutí s přesností na centimetry
je za tím vůle hub,
které tolik rozzuřilo poslední mučení lesního boha!
odešel na čaj
prý
kdosi ho viděl
procházet se na vlastní nebezpečí v noci po staveništi
den, kdy jsem zahájil svou bludnou kariéru
nemastným neslaným
doktorátem z démonoskopie
kolem lidí se kolébali andělé
ze sportu crčela šťáva
jako kdysi z dopisů mléko
tolik jsem toužil vyhrát
nebo alespoň nazvat svou situaci vítězstvím
tolik jsem toužil
vročit se
stát se něčím jako
zatímco svět
dál trčel do prostoru
postaru
jako vodojem
je v současnosti zhudebňován
jen jednotvárným mihotáním
přeludy
kolem samé přeludy
jak žít rád, i když to není příjemné
to promýšlí na zastávce u cigarety
máma se vždy opatrně ptá
bude-li jeho nová skladba zase tak smutná
i jeho melancholické děti
rády by věděly
jak kvalitně strávit
„smutnou neděli“
hraje dnes vlastně ještě někdo paintball?
vrací se do rodného dekoltu
pak poctivě zhasíná na záchodě
chvíli odolává potřebě pustit si metal z mládí
(dnes už je běžné přiznávat se k poslechu
metalu v mládí…) jenže
co se stane, když — jen tak —
kopne do knihy?
co mají společného lidé, kteří čtou
starou čínskou poezii?
je jasné, že něco zanedbal
něčím se nedovzdělal
vyspal se s hispanistkou
už je to 14 dní
ptala se ho, jestli by nechtěl k ní
do kurzu tvůrčího psaní
docela vdaná paní
říkala, že nejlíp milují lidé osamělí
k poslednímu tanci
z posledních sil
hrají minnesängři
v dostatečné vzdálenosti od letiště
mezi šedivějícími stromy
odchází tulák směrem k noci
stádo se pase
na vypaseném poli
nejtvrdší kritici — vlci a krysy
nad ránem ho trochu sralo, že
nedokoupil polévku
sklíčený jako pevnost
nese si ešus ke sklepu
udělá si omeletu, slabikuje si slovo „pa-tri-ar-chál-ní“
babička každé ráno píchala si inzulín
slovo zároveň strašné i srandovní
když jeho dcera není doma, lehá si
do její postele — myslí si
že jí tak lépe porozumí
je ale možné, že Salome lže
nesnese tíhu bytu
odvyká
blíží se cvalem těm bojům
konečně dostal rozum
téma dnešní hodiny je tedy jasné:
dcera souchotináře Amerika a její „smutný voči“
ti kdož hlasovali pro kolaps
pak žrali rašelinu
inteligentní design se tříští
o příď mezinárodního parníku „…a jeho parta“
jako mé čelo o kandelábr
neboj
vše vyřeší dostihy
národ prosí o teror
pojď do přírody pozorovat trendy
dnes je v nadživotní formě
mám v ruce vyspělý displej
píšu slogany pro zábavu svou i zmatených rodičů
cíle bylo dosaženo
vybraný kojenec
připadá si ze všech nejlepší
kouřím do ohně
a čekám, až mi uletí hlava
doufám, že můj imaginární přítel
lobbuje za mne v pekle
krásně tam voní
masíčko konfitované
nad šesti sférami
cherubové serafové
pověstně kulantní
coby úředníci na Ministerstvu pro alternativní vesmíry
koří se všem Pannám Mariím
rozlévají jim Martini
duch zachycen na polaroid
v březnu tu byl klid
jen zápecníci mazali se olejem
stále se nic neděje
často mě překvapí
chlap co vypadá jako moudrý modelář
„nejsme schopni to vypnout, chlapče
někdo to tam musel nalít, když jsme se nedívali“
zajímavé věci
netušil jsem, jak moc vše souvisí s krystaly
a kolik bude prořezáno větví
prozářeno
ráno oknem noci
ráno po nemoci
děj nedokonavý
děj medově-klidový
v této fázi nemůžem dělat v podstatě nic
jen přiložit hlavy k hlavním
doufat, že jsme paranoidní
odletět na maketě rakety do nebíčka