Osamělá jak pokoje v podkroví
Mým bohům
Vrána mě vzbudila nepřipravenou,
shodila na zem a prej „hraj si“
Hlasy ve vlastní tvé hlavě
hravě tě ze zahrady ráje
vyženou
Ty jen hleď, ať jsi
Neobtěžovali se dát nám křídla
tak snažíme si je nalhat
nejvyšší čas začít si zvykat,
hádám
„sny se neplní,
plní se paprika“
začít psát na čistý list papíru
nebo načít nové, hladké vodovky
ve mně spouští trému
žiju ve vlnách a zakouzlených kruzích
z extrému do extrému
a bojím se, že se budu bát
ale, koukej!
vidíš?
začíná svítat
běžet za deště dolů ulicí
a řvát při tom „Hey, what´s going on?!“
jako 4 Non-Blondes
je společně se stáním čelem ke zdi v rohu místnosti
celoživotní náladou
všichni jsme krásní blázni
různými způsoby
nemocní
Vidíme svět asi jako kůň v Lucerně
málo se objímáme
málo se držíváme za ruce
málo se během dne koukáme na nebe
málo si píšem dopisy
málo si říkáme, že se máme rádi
A hrozně bychom si přáli uvěřit tomu,
že stárnutí vlastně není tak hrozný
Nemocní z té získané domněnky
že všechno musí dávat smysl
Jsme tvrdohlaví
Nechceme se smířit s tím, že na některé věci nemáme a nikdy mít nebudem
Jako třeba, že si nejde pamatovat, jak začal váš sen
Je to jako snažit se v určité chvíli
dupnout na hlavu vlastnímu stínu
běžet dolů ulicí v pláštěnce
a řvát při tom „Hey, what´s going on?!“
je společně se zavřením se před světem do skříně
celoživotní náladou
zubatá mě odtáhne nevyrovnanou
možná se jí na smrtelný posteli svěřím jako žena ženě
ona mi na to odvětí
- předtím, než někam pošle mě -
že „žití je drahý a nežití neexistuje,
tak hodně štěstí příště“
ještě že nechodim do nedělní školy
protože hned první den by mě vykázali
jakmile bych vznesla prosbu učiteli
ať vždy upřesní, o kterym z Bohů zrovna mluví
vždyť každej z lidí jako já jich máme desítky
maj´ daleko k nesmrtelnosti
nezasloužej´ si hvězdy ani kytky
a přesto je vzýváme
protože na nikoho vyššího nemáme
než zase jen na další lidi
proto
mým bohům ale i bohům jiných
těm miliardám ve své podstatě stejných lidí -
nejsme si vlastně vůbec cizí
takže pokud vám to nikdo nepřipomněl už dřív:
je lidský a normální
běžet dolů ulicí
a křičet „O co tady kurva vlastně jde?“
stejně tak sedět na dně skříně, lehnout si na chodník
občas si zařvat nebo se rozběhnout proti zdi
všichni jsme nádherní blázni
těm z jiných planet nejspíš pro smích
ale na tom nesejde
Já věřim, že všichni do jednoho
časem najdeme si někoho
s kym zapomenem, že jsme dočasný
jak dekorace vánoční
Protože než umřem
Slibuju, že než umřem
Tak do tý doby jsme nesmrtelný
„Don´t Let Her Down,
She´s A Butterfly“
Chodila po obrubnících
v zablácených kozačkách, kabátě a kloboučku
Připomínala korouhvičku,
jež se utrhla ze střechy a vzlétla
Byla to mořská panna
bez ocasu
na souš vyplavená
Souznila s básní Škaredý holky od Jiřího Žáčka
Ovládala umění neplýtvat slovy
Z úcty k nim dávala si pozor na to, jak mluví
A drásalo jí, že nikdy nemůže přečíst všechny knihy světa
A objevit veškerou hudbu, co kdy vznikla
Ze strachu, aby nikoho nezranila,
věčně přehlížela, že přímo zabíjí sebe sama
Osamělá jak pokoje v podkroví
Cítila se hezká možná tak po setmění
při slabém světle stolní lampičky
Nacházela se v básni Škaredý holky
Přitom KAM SE NA NÍ HRABOU ANTICKÝ SOCHY
Celý hejna víl koupaly se jí v ďolíčcích kyčlí
Byla cítit jako červnový dny
a tančení v kuchyni
při vaření
Dejte jí na titulní strany časopisů
Zpívejte o ní v rádiích
Ať konečně spatří se očima druhých
a vidí, že je sluncem v lidský podobě
a jak strašně smyslný
je, když se pod ní zhoupne auto, jakmile do něj nasedne
Svět donutil ji cítit se jen jako plýtvání prostorem
Křičím: POMSTĚTE JÍ
a s ní všechny takový
rozevlátý holky se srdečným smíchem,
jež jsou tak NESKUTEČNĚ D Ů L E Ž I T Ý
Chodila po obrubnících
v zablácených kozačkách, kabátě a kloboučku
Připomínala korouhvičku,
jež se utrhla ze střechy a vzlétla
Přála si umět salta a piruety
Tiše obdivovala lidi
A oni obdivovali jí,
ačkoli o tom nevěděla
Je srdcervoucí, že nejspíš nikdy neuvěří,
že celá její existence je
uhrančivě krásná
Laskavost je moje víra
Jsi naučen, že touhle dobou bys měl dávno spát, dnes ti to však, jako už tolikrát, nejde.
Pootevřeným oknem slyšíš vzdálený hukot aut – napadne tě: kam asi míří lidé v nich takhle pozdě?
Chodí po světě a bouchají dveřma.
Míjí se, jezdí se sluchátky v uších, uzavření před okolím, slyšíš jejich polovinu rozhovoru při telefonátu a je ti divně, protože tu není ten druhý.
Možná by se chtěli usmát, až se vaše oči náhodou setkají, ale jsou na to příliš unavení. Možná by se chtěli dát do řeči, ale jsou vysílení. Těkají myšlenkami a zmůžou se o větší mezilidské blízkosti jenom snít.
Ano, dost možná jsou jako ty.
Hrajeme si na drsňáky, toužíme vyniknout, hledáme problémy tam, kde nejsou, strháváme zbytečné konflikty, vraždíme se za svá přesvědčení, dávno upřednostnili jsme roli bavičů před ohleduplností, v některých věcech se nikdy nepochopíme a častokrát se ani o vzájemné pochopení nesnažíme, myslíme si, bůhvíjací nejsme gangsteři…
A já se ptám – proč to všechno, když úplně všichni bez rozdílu cupitáme při vstupu na eskalátory?
„Jsme jedné krve, ty i já jsme stejné hmoty.“
Místo abychom se smáli sobě navzájem, mohli bychom se smát spolu, třeba tomu, jak se úplně všichni šklebíme při používání mezizubních kartáčků.
Patříme k živočichům schopným zapálit město a jít na kopec se na něj dívat, pro inspiraci ke svým dílům.
Chodí po světě a bouchají dveřma.
A nimrají se v půdě a umí hrát a zpívat.
A spočítali si, za jak dlouho přiletí příští kometa.
Někteří sedí v kavárnách a druzí plují po řekách a navzájem na sebe přátelsky volají „Ahoj!“
Pustí tě před sebe, když máš o mnoho menší nákup.
Sem tam si, i když se neznají, pochválí styl oblékání – „jenom jsem vám to chtěla říct“ usmějí se a zase se vzdálí.
Občas ti někdo z nich na internetu cosi chápavě a trpělivě vysvětlí a nevysměje se ti, že to nevíš.
Někdy řeknou „nemám na to názor, protože o tom vím jen hodně málo“ a třeba i zakončí dlouhý telefonát slovy „A omlouvám se, že jsem na vás zprvu tak vyjela. Všichni už jsme unavený.“
A možná, že když se cestou domů rozbrečíš, někdo si k tobě přisedne a zeptá se „Můžu pro vás něco udělat?“
„among my frivolous thoughts, I believe there are beautiful things seen by the astronauts“
Osamělý na úzké lesní stezce podél silnice potkáš osamělého trampa.
Na betonovém plotě spatříš nasprejovaný nápis „Laskavost je moje víra.“
Přijdeš k řece pozorovat kroužící racky a cizinci, kteří tam již stáli o kousek dál, ti dají kus svého chleba, abys mohl krmit taky. Mluví jiným jazykem, ale stejnou řečí.
Když pojedeš v sanitce, řada lidí se po tobě ohlédne, neuvidí tě, ale v duchu ti pošle svou vlastní verzi motlitby za tebe.
A sem tam se tě někdo zeptá na cestu a ty pak budeš do konce života přemýšlet, jestli to našli. Jestli se kvůli tobě neztratili nebo nebyli ztracení už dávno předtím a navždy.
Životu nebezpečno dotýkat se fascinujících zařízení a andělů i na zem spadlých.