Nevím už, v jaké vesnici to bylo
***
v remízku žloutnou břízky a náš svatební kočár
dříve než jsme čekali
mezi klasy běží k nám světelný kočí a volá
že koně už jsou svázaní do snopů
a plaší na poli
je předčasný podzim a pláč mouchy
která tuší náš odjezd
sedláme slaměné a ještě trošku živé ozdoby
se staženým hrdlem
***
blesky nad měděnou pustinou
ale žádný déšť
na nebi ptáci nakreslení tak
že nevím, zda přilétají nebo odlétají
a nevím ani, zda my jdeme kupředu
nebo se vracíme zpět na místo
ze kterého jsme vyšli
za zavřenýma očima zahřmělo
ale déšť nepřichází
***
nevím už, v jaké vesnici to bylo
přijeli jsme s kočárem k rybníku za tmy
pod hladinou tam bušilo moje srdce
vlny mi probíhaly tělem
hukot větru podobal se dusotu pádících koní
hledaje návnadu, chytil jsem tě za ruku
zableskla se křídla ve tvých očích
na chvíli se zdálo
že s námi v kočáře sedí ještě někdo třetí
polkl jsem na prázdno
odtáhla ses k oknu
***
pletený jelen opustil tvůj svetr
a sešel ze schodů do kuchyně
aby mi řekl, že už tady nejsi
a že v ložnici zbyl
jenom ten svetr
se zasněženým lesem na posteli
běžím po schodech nahoru
hledám tě v tom lese
a nacházím jen stopy
neznámých zvířat ve sněhu
***
stihneme ještě
zbytek vánoční atmosféry
rozdrobit husám na návsi
a pak rychle domů
mraky duchů už oblehly kostel
i bezdětné sáňky na ledě
náhle mě ovinula
křídla tvých pohledů
***
bledé tváře démonů plují potokem
děti je pošťuchují větvemi
nad ohněm se otáčí
naše ruce bez rukavic
měsíc je v novu, říkáš
a pouštíš si do žil cizí světlo
usínám a neříkám nic
srostlí se svým hnízdem
dnes už dál nepůjdeme
***
lovečtí psi zamrzli ve výskoku a jelen vběhl do jara
***
naši synové, malá a velká ručička
obíhají kulatý stůl, u něhož sedíme
z ciferníku uprostřed roste strom
až do sousedního nebe
my máme také místo rukou větve
a hlavu plnou listí
pod stolem se tajně dotýkáme kořeny
jsme totiž dvojníci stromů
ztraceni v lese nevinností
kterým se prohání za úplňku naše děti
kde se vznášejí sovy smíchu
a šustí vysněná zvířata v houštinách
***
pobřeží na terase v noci vypadá
jak natažený ocas zvířete
se světélkujícími ostny města na hřbetě
se svítáním ještěr mizí v moři zvuků
a kolem břehů naší postele
plaví se dvojstěžník dětí
vyhlížející z koše na prádlo
v pohoří rodičů
jsou však hluboké jeskyně spánku
plné nočních bytostí
do nichž se námořníci zatím neodvažují
***
někdy si představuji, že mě
z nebe pozoruje světélkující Bůh
zlatým paprskem do srdce se mi dívá
a vidí
krajinu s připoutanými vzducholoděmi
malovanou na popraskaném dřevě
ve které se
spolu na břehu moře všichni procházíme
co mi řekne?
až ho na obzoru objeví má flotila úzkostí
až mu daruji krajinu na dřevě malovanou
já popraskaný
bude mu to stačit?