Smutek islandské krajiny je hluboký
Kristín Ómarsdóttir
Pavoučí zpěv
v bludišti protkaném vzpomínkami, nad hroby pavouků, jež spáchali
sebevraždu během mé cesty sem, zpívám
ze stropu visí prapory, jedovaté prádlo, sežmoulané bankovky
rakovinovým pacientům dejte banány; zrcadla tečou
schovala jsem se, napočítala do desíti: nikde nic
přespala jsem na ostnatém drátu a zdálo se mi o pochlebovačích a ptácích: nikde nic
přespala jsem na ostnatém drátu a zdálo se mi o ostnatém drátu: nikde nic
zdálo se mi o kožešině
sledovala jsem stůl hojnosti s nohami pomazanými vonným olejem, opírající se o hůl
a pak jsem kráčela s nohama pomazanýma vonným olejem, opírala se o hůl a zpívala
s básněmi vyšitými na jazyk křížkovým stehem
za sborového zpěvu hvězd padajících z oblohy
a ředitel výstavy zmáčkl tlačítko prstem ze zlata
Kristín Ómarsdóttir
Příprava
když mi dívka z jazyka sesbírala růže
a omyla mi brýle – nezapomínejme na brýle
přinesla mi pyžamo se znakem hodin
jsi moje, slibuju jí
a ona mě dovede k lůžku
matrace z ostnatého drátu je prošpikovaná odřezky norčích ocasů
povlečení v odstínu pavoučí modři jako modrá pavoučí touha
kamna
zahřívají myšlenky, jež odívám listím a provlékám balíčkem
barevná šňůrka volá o pomoc
dovětek:
svlékni se před zrcadlem
zatímco ti neznámý omyje brýle
Kristín Ómarsdóttir
Noční můra
v té zemi si lidé nemůžou dovolit prsty
po narození jim je stříhají při slavnostním ceremoniálu
pak káva a zákusky, prsty na skládku
na polštářku obrázek křížkovým stehem: hoře prstů vévodí bagr
na ulicích se neozývají kroky
křupání ztlumené do ticha, křik ztlumený do ticha,
noční výkřik ženy se zavaří do marmelády
nepozorovaně se otevřou dveře a zavře okno
polštářek vyšitý křížkovým stehem:
opice na trampolíně, kočka na lyžích, pes na bruslích
dítě, jehně, pruhovaná piksla aspirinu, květina –
denní světlo vymaže dav
déšť se omluví, než začne padat
polštářek vyšitý křížkovým stehem :
sanitka, smajlík – vlna – smajlík, mrknutí
děti si jehlou a nití sešijí rty a zazpívají
sborem ve snu
kapičky potu z čela dirigenta rozehrají noty
potlesk podobný vodopádu
vodopáááád
polštářek vyšitý křížkovým stehem :
vodopáááád
jazyky z okenních tabulek lížou sůl
ručním pracím se věnují jinde
válečné lodě do země dovážejí svetry a ponožky
Gyrðir Elíasson (* 1961) je spisovatelem z povolání prakticky po celý svůj dospělý život. Za sbírku povídek Mezi stromy (česky Dybbuk, 2013) obdržel Literární cenu Severské rady. V češtině vyšly i sbírky povídek Měděné pole a novely Kniha od řeky Sandá (Kalich, 2013) a Okno na jih (Kalich, 2020). Na kontě má i řadu sbírek poezie. Do češtiny převedl knihu Jak jsem potkal ryby z pera Oty Pavla.
Gyrðir Elíasson
Zákoutí duše
dutina velká a temná a já vrazím do
rohu stolu tiše zanadávám jdu dál
proti mně odkudsi z
výklenku obluda ze které se při bližším oh-
ledání vyklube ohromné psisko
znenadání stojím u kniho-
vny šplhající až ke stropu zlaté
pruhy hřbetů září ve tmě jako
mořské svítiky
chci proklouznout napravo ale
cítím, jak mi cosi šátrá po tváři
ucuknu zpátky kytky
odjakživa nesnáším
nalevo se zjeví zlověstný
kolos varhany pronesu zlome-
ně sám pro sebe cesta ven z
toho bludiště neexistuje otočím se horká vlna
dechu udeří do očí
zase ten pes a slonovinově
bílé řady zubů
kdesi za ním se rýsuje denní světlo
když vtom se zvíře zvedne na zadní
Gyrðir Elíasson
Noční hodina
Tmavý půlměsíčný večer
zvony mlčí
Sjíždím na kole
z příkrého svahu
a myslím na starou
hvězdárnu co stála
na kopci
v nejzazším mé hlavy
bylo odtamtud vidět přes hranice
dokonce i za bezhvězdného dne
Průzračná vlákna
vetkaná ve tmě
a
já na jedno z nich najedu
sejme mi hlavu
Vlněná deka s půlměsíčkovým vzorem
rozprostřená na obloze
Gyrðir Elíasson
Ranhojič
Čas –
to je
divný patron
Toulá se
s pytlem
bylin přes rameno
a přikládá je
na hluboké rány
lednové kvítí,
únorovou voničku
březnové býlí
dubnové zvonky
májové lupení –
vždy stejné byliny
zas a zas
A jeho plášť
je utkaný střídavě
ze světlé
a tmavé příze
Gyrðir Elíasson
Samota
Osamocený
bezhlasný
u okna
slyším prázdnotu jak
drtí
čtvrtí
duši
a těší mě
vědomí
že dům zeje prázdnotou
Sigurbjörg Þrastardóttir (* 1973) patří k předním islandským básnířkám střední generace. Publikovala pět sbírek poezie, ale píše i prózu. Její básně byly přeloženy do šesti jazyků. Je členkou mezinárodní skupiny básnířek Metropoetica.
Sigurbjörg Þrastardóttir
Rytmus
Nejkrásnější výhled je z letadla
nechala jsem se slyšet mnohokrát
abych to ale uvedla na pravou míru
nemám na mysli
majestátní pohoří
a nádherná města
nýbrž křídla
(jako tohle)
stříbrošedé lišty
klapající u uší
mihotání světlometů v noční tmě
a svítivě žlutý hák
na který si teď navléknu
lano záchranného člunu
a lituju
že nemám
vodotěsný fotoaparát
Sigurbjörg Þrastardóttir
Cesta k sopce
Smutek islandské krajiny
je hluboký
v chladnoucích hrudích se chvějí struny a
praskají
pod skalou kde
tě nikdo neuvidí
jen –
vymřelí ptáci
si staví
hnízda v plnovousech
ubožáků
pohřbené písky se propadají
a
bělostné kosti prstů
si razí cestu vzhůru
vyrážejí ozvěně dech
ale tak
aby nejhlubší dunění neutichlo
pronásledovalo
Sigurbjörg Þrastardóttir
Violky a světla na stráni
Masem proklouzávají
nože a drží mé modravé tělo
visící nad zářivým
městem
nikde nekrvácím
cítím dech
matek nalíčených
za pět vteřin ve světle koupelny
tahají šíleně těžké kabelky ale
tady nemají zavazadla místo (kůže praská)
tady nad městem, kde vládne smutek
kde se leskne
guma a pot
Sigurbjörg Þrastardóttir
Sněžení
Naslouchám
nebi nad
vzedmutým
ostrovem
– spočinu tam patou –
rázem
se snášejí
tiché vločky
z jater
na slezinu
Sigurbjörg Þrastardóttir
Smrtelnost
Spatřil jsem obraz sopečného výbuchu
červenožluté šátky
vplétaly a protkávaly
oheň ohněm
a uprostřed
živé maso