Rozplakal mě i beton
***
Zrcadlo,
utírám ti slzy
kloužeš mi po kůži jako rozlité mléko
bílá
třikrát tak nevinná jako tma
schovávající všechno kostěné
Kostelní zvony zní
jednotvárnou baladou
tak jako život
Jíst a spát
a počítat
Počítat dny
kdy mohlo být a nebylo
všechny už jsou šedé
zafoukaná smítka z lidské kůže
popsané básněmi a prózou
Svět je roztrhal
tak jako smysl
***
Na zuby mi hrajou
malinkatí kostlivci
Vysoký tóny
se rozplývaj
v letním večeru
Jejich kostnatý těla
mi běhaj po hrudníku
a brnkají si o žebra
dokonale vystouplá
Já usínám
pod jejich veledílem
***
Myslím že to bylo v březnu
kdy rozplakal mě i beton
Neuvědomujeme si
jak moc jsme sami
Jen v matčině lůně
jsme na to dva
***
Těším se na ten den
na ten sen
kdy mi torzo zchladne
a já se ocitnu někde za mlhavou párou
kde potkám všechny
mrtvé básníky
popíjející čaj poznání
který sáli už z matčina prsu
a já usednu mezi nimi
jako ztracený poutník
co našel přístřeší
***
Člověk se snáze utopí
ve vodě nebo výčitkách
Každá myšlenka může zabít
oběsí tě na vlásečnici pochybnosti
uškrtí žulovýma rukama
můžeš sklopit hlavu do dun písku
schovat se mezi rozlité víno
nebo vztyčit zeď boje a odhodlání
Rvát se o kusy z úst druhých
***
Pokouším se marně?
Říkají že jsi z kamene
avšak i socha
může ztratit hlavu
***
Neznáte někoho kdo není
povrchní děvka?
křičel jsem
ze sna
Nebo to bylo na ulici?
***
Bolavé místo
někde pod žebry
u srdce
kam prší a zatéká
Rozbitý mechanismus
kmitu
už nějakou dobu
stojí
netloukne
To ticho
rve uši
***
Svět stojí za nic
nemám na něj
Chtěl bych být lepší
ale splývám s davem
Den po dni šlapu tu samou zem
den po dni snívám ten samý mrtvý sen
přestože okořenit život se snažím
nevím co je koření a co střepy
hlavně abych peněz měl dost
za ně koupím si recept na radost
Kecy
***
Pošramocený cínový vojáček
navždy zamrzlý
v jedné umírající poloze
uprostřed pole
kde rostou pouze květy smrti
Nevinně si stojí
na dřevěné poličce
a nikdo netuší
co prožívá