Rybník Brloh
Statek
Na schodech strnuly kozí rohy,
druhá z koz nad kárkou vyhlíží,
voliéry hemží se andulkami,
štěbetá potůček za mříží.
Na korzo vyšlápl mourek velký
pod barevnými papoušky,
rehkové oblétli skrojek střechy,
dvorek se sluncem napouští.
Vstříc slze slunce nese dary,
vějířem chůze se ovívám.
Panna si natáčí na prst mraky,
porodní cesta je dokořán.
Alejí panna rodí syna,
jablka zrudla v jabloni,
z osiky krvácí za listem list a
spájí tak zem a koruny.
Ze zážitku pod vlivem psilocybinu, který obsahují halucinogenní lysohlávky kopinaté.
Klečové kořeny
Svíjejí se kořeny,
v železech dvě oči kalné,
prohlédnu-li slepým z nich,
bažina se náhle nahne.
Borkařovo stavení
v třasovisku ústup radí.
V stéble puchýř naběhlý –
křižák je to! Zdráv buď, rabi!
Inverze
Vysoko nad mraky rozhrabuju krtince,
hořáčky v borůvčí rudě planou.
Jsem stárnoucí říše, neuhlídám hranice,
na odchodu maskuju se ojíněnou travou.
Inverze je čas, kdy těžký studený vzduch leží v údolích a vytváří tam oblačná či mlhová moře.
Vítr
Kořist se vytrhla mordám větru,
o svah se trhají tenata par.
Postrkem po džbánech ptačího zpěvu
občas to vyšplíchne přes okraj.
Buk má chrliče, chrlič dech rysí.
Mrholí. Netuším odkud, kam.
Před nos mi z čísi fajfky visí
na pavučině housenka.
Lučinou prchá ošípaná,
rigolem nese to žabí mrtvolu.
Zívá tu rzivá kozlí jáma,
podlehl vývrat trumfu strun.
Šlápl jsem na houbu, sklouzl po ní,
shnilá už měla po kráse.
Do proudu ve strouze stéblo se kloní,
jak vteřinovka cuká se.
Usínám. Uštkl mě hřebík právě
v děravém přístřešku na jednu noc.
Věším naň tělo. Chci to mít zadem
o kousek blíže, bez všech poct.
Ošípaná znamená slovensky prase.
Opozice
Za obzor prostřelují blesky,
Prométheus vrací oheň na Olymp.
Na protější scéně luna vystupuje z jeskyň.
Kdo ti řekl, že jsi nahá? Ptám se jí.
Hlavou dolů
Za Roklan zapadá měsíc
jak žhavý roh.
Noc skrývá černý leknín,
zve hlavou dolů na výlov.
Stmívá se do mezníku
Mezník
trčí omechován.
Živé srdce v kameni,
či kamenné srdce v těle chová?
Kormidlo zemského korábu
se zaseklo do skal.
Les, výdřeva vesmíru,
praská.
Melancholická večeře
Dítě u Torfstich-Planie
s mravenci z jedné dlaně dosud jí,
v hrnci bez dna se vaří havěť,
rty můrek rotují.
Rybník Brloh
Jepice létají sem a tam,
do zad zaťaté hvězdné střípky,
na které jsem si nedosáh,
když navždy nořím se pod stulíky.
Stulík (Nuphar) je vytrvalá vodní bylina se žlutými květy.
Pozůstatky
Nakláníš se uhranuta
hrudním košem jelena,
ohryzaným lodním trupem,
ráj hnilob mdlobně zapáchá.
Zaječí hlavu našlas v poli,
zvesela jí komíháš.
Rys nechal tady zbytek srny,
dost masa zbylo k hostinám.
Peřím z kačera zápěstí krášlíš,
do lebky vrážíš mi pěstní klín,
fialy plev v ní drtíš v kaši
kamenem s kresbou neviny.
Večer na louce
Srdce mi z těla řežeš stéblem,
chlupy mi trháš po hrstech,
na hruď mi pokládáš spánek s mechem,
pro zdraví suchý kravinec,
kamínek, abych ti zůstal věrný,
berušku pro šťastné večery,
když jasanem snáší se na pupeny
z blankytu bílý půlměsíc,
večer ti propiskou do slabin kreslím
tu pohozenou květinu,
co na louce jsme zapomněli,
vykvétá vstříc mým pohybům.
Slehlá stébla
Ach, vztyčte se už, stébla,
na něž jsem ji povalil!
Měsíc v objetí nás vehnal,
když zpopelnil ho zemský stín.
Po bdělé noci tma už zřídla.
Tvory zalehli jsme, přec
křehké můrky rovnají si křídla,
krev rosy pije mravenec.
Včelka hledá ochořelý jetel,
prachem leze zchromlé saranče,
vzpřimují se roje sedmitečné,
starý mrak je sluncem naznačen.
Ach, vztyčte se stébla! Vaše břímě
procitlo už s rozbřeskem.
Zticháme jak flétny ve smrčině,
vychládáme, k ránu sen.
Červánkové údolí
Slunce nám tají slitinu
v listoví večerních zvonů,
na skále ukrylo šperky snů
trio červánků, tří dívek z lomu.
Oblaky – chomáče třaskavin,
paprsky tápají po údolí,
do stínu příboj zabloudil
z koňského dechu v horkých polích.
Tři motýlice tančí tu
nad tůní, útržky tyrkysu noci,
perleťovec vlhkých rtů
spouští se seshora na mé vousy.
Samota na břehu
Po proudu plave chumel bublin,
vlnkám se matou jazyky,
krvavý hlouček ruměnice
špitá si novou herezi,
jen balvan tu leží, esoterní
útočiště hlubiny,
přikládám ucho, uvnitř perlí
poslední chvíle milenců.
V loučení se těsně minou,
až projdou sebou navzájem,
hledají se vodou, hlínou,
sevřeností kamene.
Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) je rudá ploštice, kterou je často vidět v hojném počtu na kořenech lip i na hřbitovech.
Zahalil bych si
Nepodal bych si chleba
ani za hluboké noci,
neděkoval bych si hlasem kulíška
ze slatin, z chrastin,
nechal bych se odejít bez pozdravu,
nechal bych se naříkat v kolébce,
ať si řvu v ústavu pro choromyslné
pod bodacím strojem hvězd,
neroztříštil bych zrcadlo,
ve kterém vše se mění v škleb,
v němž hrozí i
třpyt potůčku a ptačí zpěv,
poděkoval bych si za to,
že se k sobě nechci znát,
skryl bych se před milovanou ženou
bezhlesý napořád.
Kdybych tou ženou byl
sobě na dohmat,
zahalil bych si nahé rameno,
lunu do oblak,
polibek za stisknuté rty,
úsměv za nehty.