Pod rozevřenou vagínou noci
***
Šedivá obloha.
Vytrženo.
A odloženo.
***
Nikdy jsi nebyl.
Zdání se zdá –
a taky naopak.
***
Ubývá nás,
připozdívá se.
Vděčnost věčnosti.
***
Ještě jednou
a naposled.
Jako když skřípou dveře.
***
Zkondenzovaná
poezie léčí.
Opravdu. O pravdu.
Jiří Valoch, Hrouda, negativ, 1969
***
Všude je plno.
Stopy, nábytek.
Paměť.
***
Nevzpomenout si ani. (Na ni.)
Pod rozevřenou vagínou
noci.
***
Nad Karlovou Studánkou
prší. Taky
bych chcal.
***
Nad Karlovou Studánkou
prší. Taky
bys chcala?
***
Žádné hromy, žádné blesky.
Napětí.
K prasknutí.
***
Všichni jsou trochu jako já.
To jest:
hodně jako ty.
Jiří Valoch, Minimal music for John Cage, 1969-1970
***
Mrzáčky vzali na výlet.
Čekáme, kdo z nás
Se posere první.
***
Až déšť ustane:
Nikdo ti neodpoví.
Vlak vjel do konečné.
***
Vypíchat noc
v prvním tunelu.
Protože lásky není nikdy dosti.
***
Neočekáváné
jako soulož
na operačním stole
(pro Pavla Řezníčka)
***
Nic neskončilo.
Ještě nebylo
nic započato.
***
Ten pramen šílí
jako moje hlava.
Tryskající voda!
***
Pohladit kámen
jako koňskou srst.
Neomluvitelné?
***
Obnažit cosi,
co ještě nebylo.
Jak hřívu noci.
***
Nebylo nic, co bys
svým prachem pokryl.
Ostudná vzpomínka.
***
V nohou ti brní
a ruce trnou.
Nesesmilníš?
***
Déšť jako vzpomínka
na obě války.
Ty světové.
***
V Karlově Studánce
prší. Studánka
je plná vody.
/Jiří Valoch: Kytička (více či méně nepřesných haiku) Vetus Via, 2004/
Jiří Valoch, Poem Scores, 1969-1971
***
Zkurvené ticho!
Takové, které se vpaluje
do vyhaslých očí.
***
Nic se nezměnilo.
To jest:
Změnilo se všechno.
***
Takové zastavení,
které je již
pádem do hlubiny!
***
Všechno je v rozkroku.
Ale zapsáno
černou křídou.
***
Možná se budeme chvíli
pokoušet
když slova jsou tak
ohlodaná…
***
Ze strachu před vzpomínkami
obnažuji
vlastní slova jako cizí…
***
Nemohu odjíždět,
nemohu přijíždět,
nemohu zůstávat.
***
Skuhráme všichni.
Někteří alespoň
tišeji.
***
Jak nezapomenout
ani jedinou
z barev žlutých slunečnic?
***
Nechali nás poznat,
jak se lehce zradí…
Ale co potom?
***
Tiché ticho
vystřídá
ticho hlasité.
***
Já jsem zatím pouze
rajcoval své lyrické já.
Pro koho? Nač?
***
Vzpomínka
na báseň, kterou
jsem nikdy nenapsal.
***
Žádné vzdechy, žádný dech.
Smutná kráva vzpomínka
dál leží na svém poli.
***
Nemám nic jistého,
jen pravidelnost deště
a ticho mé pulzující paměti.
***
Jsem osamělý,
úplně stejně jako ta
ležící kráva,
co zdánlivě patří k velikému
stádu opodál.
***
Všechno je jinak, jinde,
jiné
jak vzpomínka,
kterou jsi nechal
pod kamenem.
***
Moje slovo platí
a já platím slovy,
která jsem po sobě zanechal.
***
Vždycky si vzpomeneš
na vytržení
při čtení cizích básní.
***
Skoro všechno tady
zůstane…
Stopy, znaky, slova…
Jenom já odejdu…
***
Vše – to je skoro málo.
Ale málo,
to je skoro vše.