Otevři mi úvěr na ten čas, já ti to nikdy nevrátím

(Foto: David Konečný)

Jak padá tma, ožívají armády komínů,

sténají mosty, nýty, řeka plyne jak boží vůle.

Den končí melancholickou procházkou.

Periferie je chlapský revír. V torně dvě

žárovky, sny o zdroji. V prodejně

Domácí dílna je šťastný i romantický muž.

Na okenním parapetu kvete orchidej

Konečně sněží Syn mi říká svůj sen

Jsem v něm had Peče mne v troubě

Nejsem živý Mrtvý ne Tak uprostřed

V Lužánkách v domě dětí umírá opička

Dřepí v rohu klece a pořád se třese

Brno má pěkné ohrady Vídeň lustry

V kuchyni syčí topení Opona se sune

Ze zahrady salutuje Stuart Sutcliffe

Do básně mi padá tma Jako sarkofág

odplouváš… a já řku jak liška:

pojďme si promluvit

jak králík s králíkem

jiří vala ve snu nás kárá:

nezapomněli jste si koupit

lístky do divadla radost?

vstaň a zalej orchideje;

založ stránku se vzkříšením

v evangeliu bledého ledna

(...)

a teď vylez na ten posed

a teď čekej laňku básně —

pane hajný, podejte mi péro

a co s tím chcete dělat?

bože, vole, nic…

dával jsem si tam, petře, candáta

v takové osamělé výletní

přišly tam dvě, v letních šatech

jedna měla vytetované motýlky

zezadu na snědých stehnech

když natočíš nejdelší osten ježka tak

aby vyčníval z klece nejširším jeho otvorem

a posuneš ježka do poloviny výšky klece

ona si nasouká černé punčochy

vždy do tří čtvrtin svojí kýty

a motýlci jí je podrží

a ona se pak jedním pohybem svlékne

a ty, pokud nezešílíš

podej mi index a já ti to napíšu

jsem docent na melancholické fakultě

do noci svítím na katedře smutku

naposled jsme se spolu ožrali

v noci, u nás na smyčce tramvají

lavička, hvězdy, lahváče, petře!

takové ty pindy v podnebesí

otevři mi úvěr na ten čas —

já ti to nikdy nevrátím…

(...)

Obelisk

Být básníkem znamená

zajít až na konec slov

Na konec uhlíku balíku

knoflíku kotlíku pytlíku

Jakého chceš ku ku ku

Buď v klidu Je to fuk

Být básníkem Kuku

znamená přibližně

sečteno úplné Nic

Dnes je Den poezie

Chtěl bych si uřezat

svou dřevěnou ruku

Na létech uvidět

ten posranej rok

Dals mi ji Kuku

do dlaní bez ptaní

A to vše je pravda

Toto je samá pravda!

Kokonec obelisku

Zapálil jsem si cigaretu

v nádherném poledni

v slunečném předjaří

v krmítku městské zahrady

se popelil ptáček

vzlétl a zmizel

viděl jsem to v oblaku

obětního kouře

ten prostý obraz

nikdy jsem nenapsal

tak krásnou báseň

nežil jsem co bylo

ale co by mohlo být

jenom bílé plátno

táhlý teskný tón

Boží les

Někdy, když jsem tak zoufale, bujaře střízlivý

když ztichlým bytem protéká med podvečera

zjistím, že mi anděl spásy ukradl popelníček

zpřeházel knihovnu, nedbale vyplenil sazeničky

Zeleň je laskavá jak láska, světlo dost vlídné

je mi tak líto, že tu nebudu. Tak, až bych nebyl

Vzpomenu si, že jsem býval katolický básník

na kolejích mi přezdívali Přední jeřabinista

Krev šípků & jeřabin, krev, Jonáš, krev, pivo

Jidáš, rum, víno, Ježíš, zvratky, Getsemany

Boha jsem znal osobně dobře, ve čtyři třicet

šeptal jsem: Ty stvůro kolozubá, tak si ji nech!

Nad Klášterním Hradiskem zhasínaly hvězdy

na Svatém Kopečku otvírala továrna na hřebíky

Ráno pošťák se stříbrnou brašnou na rameni

přinášel dopisy od Motýla, Diviše, Křepelky

Brno byl zlatý prám, naše generace nádherná

V nonstopu jsem se porval s Jardou E. Fričem

omluvil se dopisnicí se zeleným inkoustem

Básník Martin J. Stöhr, bydlištěm Boží les

To letní ráno jsem vrávoral odkudsi donevím

to letní ráno jsem štráfoval přes Ptačí vrch

ještě tak zoufale, bujaře opilý, mladý a sám

Na pahorku v městských sadech zrovna svítalo

zůstal jsem trčet ve sloupu světla mezi břehy

Byly to břehy! Opeřenci řvali jak boží trouby

Všechno ti dáme, když se mu budeš klanět

a Ten, Který Je, už se v té výhni nadechoval

Je mi líto leda trilobitů ve Slezském muzeu!

zařval jsem s hlavou zakloněnou do nebes

Někdy, když ztichlou hlavou protéká med usínání

vzbudím se a znova chodím po ztraceném domě

Jsem malý, vrávorám tmavou, vlhkou chodbou

moje babička, svatá Marie, směje se a zase žije

je ve chlévě, ve světle se smaragdy masařek dojí

paprsky mléka pleskají na dno plechové konve

Jak může žít? Když přišli z jatek, kráva brečela

Je mi líto krávy, trilobitů, přes slzy nevidím

Zahrada laskavá jak láska, světlo navždy vlídné

na letní verandě sešit s pětkou z náboženství

Když ztichlým domem protéká stesk podvečera

Vzpomenu si, že jsem býval katolický básník

Zjistím, že mi anděl zkázy vrátil popelníček

přerovnal knihovnu a pečlivě vyplel sazeničky

U dveří zazvoní pošťák se stříbrnou brašnou…

Hvězda

Večer s otcem

ze zahrady za domem

hledíme na kometu

Zabalený v dece

toho stejně

jako vždy

moc nevidím

V divadelním kukátku

hvězda jak špendlík

•

Tolik lásky

se kterou se

nedá nic dělat

tatovi