Básně z brněnského kriminálu

(Vězení na Cejlu na historické snímku vpravo, foto: Archiv města Brna a OS PAMĚŤ)

Jiří Taufer

O nehybném v pohyblivém

Zakopne člověk. Spadne. Někdy taky
za prst ho chňapne v stroji ozubí...
Žvýkal jsem kdysi s chlebem otruby
na Cejlu. Seděl jsem tam pro letáky.

Proč lidé vězně srovnávají s ptáky
v kleci? Já krmil drobty holuby,
hnětl jsem kostky z pasty na zuby
a z chleba. V noci hvízdaly mi vlaky...

Ač jsem si krátil zpomalené dny
a čítal věčně tytéž noviny
od titulků až k zprávám z nonpareillu,

říkával jsem si: Cožpak se dá svět
otočit třeba o pár stupňů zpět?
A ještě v téhle hloupé cele Cejlu!

Jan Zahradníček

Bratislavská ulice

Hledíš oknem a spatřit nemůžeš,
jen posloucháš
zvučný hlas ulice,
kterou nevidíš a která jak pozouny sluneční v sluch ti zní,
jak od východu na západ pospíchá
mezi dvěma řadami domů dlouhá jak svět.

A její chodci oběma směry jdou.
Ti jedni majíce v zádech noc odvěkou
a druzí slunce zas.

Světlo a stín střídají se patrně na té ulici,
kterou nevidíš, jak hodinu za hodinou v svých chodcích mění se.
Ubírají se na východ, ubírají se na západ
a před tvým oknem se potkávají. Jen hlasy slyšíš,
jen kroky, jež nepřetržitě tepou zem
na tom zvukovém pásu
dnů žalářních.

Valí se do práce. Valí se z práce. Pochodují.
Spěchají po nákupech. Na procházku. Nemocné navštívit.
Vozy jedou a koně slyšíš, jako by venkov blízko byl.
A zase ticho - kohouti, zvony, vzdálených stromů šum.
A ty sluchem slepce rozeznáváš v těch krocích všech
chůzi ženy, jež dítě nese
v náručí nebo pod srdcem,
jako by nesla světlo, jako by nesla chléb
tolikerým nebezpečím té ulice mezi pólem a rovníkem,
zatímco země klouže mezi hvědami nahoře a hvězdami dole
a tato chvíle
prochází různými ulicemi, různými městy
planety kroužící.

A lidé jdou, zastavují se. Jdou, hovoří zmateně.
Až k protinožcům je slyšet,
jak ženské se smějí. A tobě do pláče je.
Ninive napadá tě, Kartágo, Hirošima,
neboť sám poznals, jak závratně platí se
krok chybný či slovo zbytečné.

A teď stojíš v své cele a starost máš
o ten svět venku, o tu ulici jedinečnou
mezi hvězdami na východě a hvězdami na západě.
Nezpívají tam píseň Hospodinovu. Karabáč slyšíš,
tak otroci pospíchají, tak otroci mlčí.
Neznají ticho dědiců země této. Spíš strach,
spíš strach lomcuje jimi. Slyšíš to v jejich slovech,
jak jdou, jak jdou, jak do pochodu si zpívají,
jak urputně vydupávají z útrob země
nové ulice, nové otroky, nové hrůzy.

Slyšíš zem naříkat.
Očekávala jemnější dotek.
A ty se modlíš o více radosti, více ticha
a žaláře dokořán.

Bohimil Robeš

***

...padají hvězdy na dráty
je jich tam na tisíce
a já zde v drátech zajatý
váži je do kytice
Ta kytice je pro vás
vy lidé tam na druhé straně
I když jdeš smrti vstříc
musíš jít odhodlaně...

Zdeněk Rotrekl

Z básně Zápis, Malachit, 1967

Pak na stromech uzrálo ovoce oběšenců
a nic se nestalo
Když některý spadl do polévky jako vlezlá moucha
nic se nestalo
Talíř se vytřel dopisem vězně z Cejlu
a vyleštil obálkou utečenců s prázdnou známkou
Nádobí se utíralo
prapory z průvodů neboť
NIC SE NESTALO

Václav Renč

z básně Verš na stěně

Rouhávaly se verše mé,
i když se modlit chtěly.
A dneska, když je píšeme
jen okem na ze´d cely,

už předem úzkost váhavá
střeží tvá předsevzetí:
Co bohu dáš, si nechává,
oč prosíš, daruje ti.

Chtěj málo, méně, nejméně,-
chtěj všechno: chtěj být Boží.
... I z toho verše na stěně
jednou se účty složí.