Hvězdy nad Brnem

M. O., říjen 2015

(Foto: Roman Šimků)

Hvězdy nad Brnem

pocta Pavlu Řezníčkovi

Dědek drží levou rukou za krk zpupnou slépku. V pravé má sekyru.
Hudruje jak krocan. Od rána si maže kolena slivovicí.
U špalku stojí vnuk a dívá se.
Vedro jak v peci, zvoní poledne.
Královo Pole.
Teče krev.

Vtom kněz, mladý a pohledný člověk, pozvedl obočí.
Ukaž mi svůj bičík, hříšnice, zašeptal vlídně.
Nic?
Raus!
Kdepak do Vídně, kočár do Černovic!

Ach já nebohá, upadla mi náušnice a rovnou do strouhy.
Proč knihou básní podkládáš si postel?
Mámo, dneska chodil po šalině divný průvodčí.
Každá žena jest něčí dcera, naopak to však neplatí.
(Jak napsal bratr Mrštík v jednom ze svých znamenitých děl.)

Z okna své tiché kanceláře v káznici na Cejlu pozoruji vojenským dalekohledem skladatele, jenž trestá hyacint.
Květ ten omamně voní a prudce prospívá, což mrzutého komponistu tuze rmoutí.
Jeho mladá ženka klohní asi u sousedky droždí.
A opravdu: příští den již těsto kyne!
A přespříští voní chutný chléb.

Průvodčí? A proč jako divný?
No nevím.
Měl nos jako klaun, pomněnkové oči, kožené rukavice a v kapse plácačku.
A strašně mu smrdělo z pusy.
Kdybys nepovídala. Co bylo ve škole?
Prosím vás, můžete mi ukázat tamtu? Tu vedle támhleté.
Myslíte tu s víkem?

Ó.
Ty kurvo.
Zlato a modř. Kradlas?
Zní to jak zaklínadlo: Radlas!

Neboj, Aranko. Nic, enem noc…
Bojim.