Na poučky pozdě

VLAKEM

Zpět, štěstěno podkovaná.
Milovat něžnost deště.
Když do duhy, tak touha.
Smír klene, jede vlak.
A staví ve stanici Česká.
Kuřim. Tišnov. Loučky.
Na poučky pozdě, dávno
mě posadili do kupé.
V únoru padesát sedm.
Dívám se přes sklo, mlčím.
Svět mimo, ale přec.

SLUNCE, LUČIŠTNÍK

Opři se, slunce
a promiň, že ti tykám,
ty dětské!
Úhel ostrý paprsků
tvých šípů šebestianovsky
trčících z chlapeckého
boku z podžebří
nad gotikou oblouku
pánevní kosti
vzpažení uvázané konopím
lana nad hlavu v dané
příkazem prosbě
o větev stromu...

SVATOJÁNSKOST NOCI

Troufalost.
Farní zahrada.
Sadismus stromořadí
opeřeného květem
v křídla andělů korun.
Trávě kladených na skráň.
Rosa bose. Nedýchání.
Věneček parabolou:
ptám se Barunky Panklové
(sám stejně-dětský):

To byla jabloň?

FILIP T. DÁVNO

Smutno na hmatníku
Frippa. Z ničeho & bytí.
Chodím k Mnichovi.
Stulit se samomluvit
na barokní schod a
ze stínu shlížím dívky
našeho gymplu. Je nemít.
Být jimi.

ČERNÝ MYSLIVEC

Vetknout si sojčí (čí)
pírko za klobouk – já
Černý Myslivec tě zvoucí
na úpěnlivý Úpy břeh
(života-vody běh ba
možná zběh /kdoví/)
houkání soví-houkání
zpozdilého nákladního
vlaku plného šrotu-železa
že rez až na koleje plyne
panenská menstruační
krev – je chvíle vdov
kvílivých matek dcer
jež měly se mnou:

nebo s nimi já –

VYSOKÁ KNIHA ČERVNA

Chřípí se zachvěje
nadějí asi-snad:
pozítří otevře vysokou
knihu Června podobnou
letu chmýří kvetoucích
javorů a jilmů. Nedělí.
Budeme čekat.
Co si v nás přečtou:
Jiní.

VYKRÁDAČ HROBU
(Janu Kotalíkovi)

Erwajner
je nesen v předvečer
šrámkovských splazů
Otavy pod mostem městem.
Zevlouni zvědavci čumí,
jak už to umí, když je
příležitost.
Vrchní rabbi David Kraus,
tajný agent StB,
jarmulku sponkou
přichycenou k vlasům,
sykavě varuje vykrádače
hrobu:

Nikdy Nikomu Nevěřte,

pane Kotalíku!

PISÁRKY

Uniká oniká
je tady nikde není
přání nebo chtění
a chvění. Jenom tak.
V loděnici štíhlý skif
rakev tělu. Na hladinu.
Pod vrbami. Smutečními.
Zvesela vesla. Hloubit klouby:
dnům svým dno.

PSÁT

Nahoře Cassiopea.
Ještě to dopíši.
Výčet omylů a hříchů
svěřím tichu papíru,
bezkněžské zpovědnici.

VRŽENÉ BRNO

Nejzoufalejší je
ponorná řeka nebytí
tak tichá bezhlase
dým na Centrálce otcova
chámu znečisťující ovzduší
nad hroudou vrženého Brna

VLASTNĚ dopředu,
ne zpátky –