Bohyně bažin

Bohyně bažin

Jsem vaše nová žena
oblečena v ocelových šatech,
v nichž vycházím do bouřky nasávat blesky,

osedlala jsem si vlak,
na němž vám uháním vstříc, abyste se dovtípil mé touhy,

vězte, že ve dvě v noci se vždy koupu ve stříbře
a nyní se vám hodlám ukázat nahá a lesklá
a doufám, že to oceníte.

Ty dávné močály!
Jak jsem se do nich ráda propadala.
Močály mého života! volala jsem pokaždé.

Pak mě ale náhlý vír srazil z cesty,
skočila jsem z výšky do přehrady
a v letu bilancovala dosavadní život,
mým čelem blýskl nový začátek.

Naučila jsem se tak snadno dýchat pod vodou
a brzy se rozkoukala v bahně,
které kromě mě milují i jiřičky a hlavonožky.
U dna mě vilně pohladili rejnoci.

Cítila jsem se silná jako obří bludička,
která přiměje koně, aby utonuli ve vřesovištích nevědomí,
bublala tam naše agrese, fackovali jsme se
a navzájem si za to děkovali,
svorně jsme slévali sperma a plodové vody.

Spávala jsem zároveň s otcem i jeho synem,
s bývalým mužem i jeho bývalou dívkou,
se svým současným mužem i současným milencem,
byla jsem všude, žádná rozkoš mi nesměla uniknout,
chechtala jsem se nad zelenými kněžicemi,
které se mi na dobrou noc ukládaly pod polštář
a ve spánku ohledávaly vstupy do jeskyň mých semišových uší.

Byla jsem královna bažin a rákosí,
mizela jsem v záhybech stínů smrčin,
byla jsem bohyně nebes na návštěvě v podsvětí,
přišla jsem o kůži, ale narostla mi nová chlupatější,

třepotavé můrky mi zdobily vlasy,
krvácela jsem spokojeně do písku
a zvala kraby na svačinu,
byla jsem hnusná a jedovatá,
nechala jsem bílé hady klíčit mi mezi prsty,

do svého lůna jsem však zvala
jen toho svého jediného korálového hada
jasně rudého jako právě vystřelená krev
s bílou čapkou jako muchomůrka,

to byl můj noční štír,
který mě vezl za hory doly
k novým ochmýřeným světům i na skok do vesmíru.

V posteli mě ovíjel sametovými vlasci,
byl mořský a příbojnatý,
měl námořnicky pruhovaný obleček,
okouzloval mě šarmem rulíků a vtipný byl jako lysohlávka,
měl v sobě poťouchlost veverky a poddajný byl
jako zjihlý chlapec, dlouho ztracený na cestě,
plakal a dojímal mě,
mohla jsem ho hladit dlouho a hluboko
a nikdy neměl dost, nasával mé hlazení
jako žíznivý padouch, byl fantasticky vyprahlý,
zalehla jsem ho a znásobila jeho obavy,
naše rozkoš dřevěně hořela,
byl sépijnatý, měl hlavu s očima,
ale díval se okem na noze a u toho couval
a vlál svým třásnitým pohybovým aparátem.

Nikdy mi nepřiznal své city,
jenže byl průhledný,
viděla jsem jeho zakroucená střívka
i to, jak mu vášní tajně rozpukaly rty,
čekala jsem, až vystoupí ze svého skleněného obydlí
a přilne k mé horkosti,
až se schoulí do bublin mé bažinné měkkosti,
čekala jsem trpělivě, až mi jeho masožravé kvítky
konečně vykvetou vstříc, on ve mně rozpozná
svůj hmyz a poddá si mě svými lepkavými výčnělky,

čekala jsem, až mě rozseká srpem rorýsů
a já mu zamávám hedvábím závojnatky,

zatím jsem se koupala v mracích a blescích
a pro ukrácení chvil
zamačkávala očka rozjíveným pulcům.

Vranovská přehrada, 10. 6. 2013
(inspirováno knihou Sylvie B. Perery Sestup k bohyni a hudbou z alba Tosca: Suzuki)